V posledních dnech navíc znovu bojoval v nemocnici o život při operaci srdce. Se všemi překážkami se ale šestapadesátiletý atlet vypořádává s humorem a nadhledem. Spolu s kolegy ze sportovního klubu sklízí úspěchy na domácích i zahraničních soutěžích.

Stanislav Náčin

„Pojďte dál a nezouvejte se. Já se taky nezouvám," vtipkuje hned ve dveřích. Přesouváme se do obýváku, kde jsou za vitrínou vystaveny všechny jeho diplomy a medaile. Na stole leží obálka s logem srdce. Když na ní vozíčkář spočine pohledem, začíná vyprávět.

Tohle mi přišlo, když jsem ležel v nemocnici po vážné operaci srdce. Dozvěděl jsem se, že mě divadlo nominovalo do soutěže o zdravotně postiženého zaměstnance roku, kterou pořádá Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Říkají si „Srdcerváči".

V obálce byla i papírová skládanka ve tvaru srdce. Poprosil jsem lékaře, aby mi na ni napsali, že jsem se o to srdce fakt rval. Beru si ji s sebou na vyhlášení.

Od vaší autonehody už uplynul nějaký čas. Jak se na ni díváte s odstupem?

V roce 2009 mi za jízdy vybuchlo auto na plyn. Zůstal jsem na vozíku, měl jsem popáleniny a léčil se několik měsíců. Po nehodě jsem nevěděl, co budu dál dělat. Dostal jsem se do rukou dobrých lékařů, kteří mi pomohli. Začal jsem brát život úplně jinak. Předtím jsem hodně podnikal. Neměl jsem žádné volno. Pak jsem měl tolik volna, že jsem nevěděl, co s ním. Začal jsem vymýšlet různé hlouposti včetně atletiky.

Proč jste se přestěhoval právě do Zlína?

Bydlel jsem v Českém Těšíně a do svého bytu ve třetím patře jsem se neměl jak dostat. Moje manželka se se mnou navíc rozvedla, ještě než jsem se uzdravil. Začal jsem hledat nové bezbariérové bydlení a jeden sociální pracovník mi navrhl Zlín. Navíc pocházím z Uherského Hradiště, takže to mám blízko k rodině.

Byl to sport, který vám pomohl vše psychicky zvládnout a začít znovu?

Byla to asi moje nátura. Vždycky jsem byl nad věcí. Na všem hledám výhody. Neříkám, že je tam jenom půl sklenice vody, ale že je tam ještě půl sklenice vody. Lidé se rozdělují v uvozovkách na pět skupin. My jsme vozmeni, pak jsou choďáci, ležáci, spidermani, to jsou lidé o berlích, a ti ostatní. Takže když se mě někdo zeptá, jaké to je být na vozíku, odpovídám, že mám oproti choďákům výhodu. Já nemusím chodit, můžu se vozit.

Tohle jste řekl i při nástupu do divadla?

Ano. Taky nevěděli, jak se mnou jednat. Tou větou se mezi námi zbořily bariéry. Věděli, že se mnou můžou mluvit o čemkoliv. Mě se dotkne máloco. Radši to obracím v humor.

Bylo vám umělecké prostředí blízké i dříve?

Vůbec. Předtím, než jsem nastoupil do divadla, jsem se s kulturou moc nepotkal. V Českém Těšíně jsem zašel jednou ročně do divadla na koncert Jarka Nohavici pro zvané. Na divadelní představení vůbec.

Vytvořil jste si k divadlu za tu dobu nějaký vztah?

Za dva a tři čtvrtě roku, co tam pracuji, jsem skoro nevynechal žádnou premiéru.

Kolegové z divadla pro vás loni uspořádali adventní koncert se sbírkou na vaše nezbytné sportovní vybavení.

Ano, to bylo poprvé v životě, kdy pro mě někdo něco takového udělal. Hodně mě to potěšilo a dojalo. Matěj Randár pro mě udělal moc dobrou věc. Na facebooku požádal kamarády, zda by se neposkládali na naši vrhací stolici. Vyvíjí jí docent z Univerzity Tomáše Bati Zdeněk Dvořák s ředitelem Ústavu tělesné výchovy Zdeňkem Melichárkem spolu se svými studenty. Každá ta stolice totiž musí být sportovci na míru.

Oplatil jste to nějak kolegům z divadla?

Když začala olympiáda v Riu, uspořádal jsem pro ně speciální „lympiádu". Akci jsme vymysleli s naším klubem AC Wozmeni Zlín, aby si herci mohli vyzkoušet, jak trénujeme. Byli docela překvapení. Zkusili si třeba hodit oštěpem z té naší stolice a potom si stoupli a hodili dvakrát tolik. Konečně poznali ten můj sport a už se mě neptají, co to obnáší. A bylo to moc příjemné dopoledne. Herec Zdeněk Julina mi řekl krásnou větu: „Našel jsi systém, jak z dvaceti lidí v neděli dopoledne udělat blbce." Nakonec o celé akci udělala reportáž televize. Aspoň se konečně dostáváme do povědomí.

Prostředí divadla a sportu je asi hodně odlišné. Existuje mezi nimi nějaká paralela?

Herectví je úplně jiná disciplína, ale fyzička herce a sportovce se dá srovnávat. Herec na tom může být i líp. Výkony, které předvádějí, jsou fyzicky hodně náročné. Při tom všem musí znát i roli. Kdybych měl hrát, tak mám problém se zapamatováním textu. Ne proto, že jsem na vozíku.

Jaké disciplíny děláte a jak trénujete?

Vrhám koulí, hážu diskem a oštěpem. Máme trenérku z Olomouce. Ve Zlíně není trenér, který by dokázal odhadnout naše schopnosti a chtěl by nás trénovat. Všichni si myslí, že trénovat handicapované je jako dělat sociálního pracovníka. To je nesmysl. Nás je jenom potřeba posadit na vrhačskou stolici a říkat, jak máme házet.

Hlavně ale taky nosit nářadí. Dělali jsme i přednášky na vysokých školách a lákali studenty, aby nás trénovali za kredity. Zájem nebyl žádný.

Sponzoři se taky moc nehrnou. Všechno si platíme sami, včetně cest a ubytování na závodech. Minulá sezona mě vyšla na devadesát tisíc. Bez zaměstnání bych si na mistrovství v Itálii nebo Německu nezajel.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Když jsem se v červnu 2014 stal mistrem České republiky ve vrhu koulí, přestože jsem s atletikou začal teprve v květnu. Potom jsem tam získal ještě třetí místo v disku, což bylo úžasné, protože jsem po dvou měsících ani pořádně neznal techniku. To mě nakoplo, i když mě ostatní odrazovali, že už na to ve svém věku nemám.

Dále si cením medaile z Dubaje za třetí místo.

Protože si dopravu hradíme sami, je to moje nejdražší medaile. Česká republika se o nás moc nezajímá, i když na soutěžích musíme mít české dresy a ne klubové.

Čeho byste chtěl dosáhnout v budoucnu?

Chtěl bych do Tokia na paralympiádu v roce 2020. Pak na mistrovství světa do Londýna. Všude tam, kde budou závody finančně dostupné.

Lákalo by vás stát se trenérem?

Až nebudu moct závodit, není problém udělat si kurz a trénovat. Když trenérka nemůže, trénink vedu já. Mám nejvíc zkušeností. Trochu jsem poznal limity handicapovaných sportovců, co kdo zvládne. Našli bychom nějaké cvičení, při kterém by se zlepšovali a kterým by si zároveň neubližovali. Náš klub jsme založili s bývalou přítelkyní a chtěl bych, aby se udržel.

Sportu jste se věnoval i před nehodou. To bylo také závodně?

Ano, závodil jsem v plavání v rámci okresu. Hrál jsem i fotbal a basketbal.

Jaké jsou hlavní rozdíly ve sportu zdravých a handicapovaných?

Mezi zdravými existuje rivalita, která může přesahovat až do extrémů. My při závodění fandíme jeden druhému. Když mě překoná kluk, který býval v té disciplíně za mnou, jdu za ním a poblahopřeji mu. Těší mě, že je lepší. Mám důvod házet víc. Fanoušci jsou hlavně rodinní příslušníci. Ale všichni fandí všem.

VERONIKA GALAČOVÁ