Seznamte se s Veronikou Havelkovou. Ženou, která také školí jezdce v kurzech poskytování první pomoci. V rallye se angažuje třetím rokem, přičemž letos zažívá suverénně nejlepší výsledky. 36letý Pavel Valoušek je jejím jedenáctým pilotem a zatím se zdá býti osudovým. „Ani nevím, jestli to je splněný sen. Já jsem si ani nedovolila snít o tom, že bych se posadila k někomu takto zkušenému a do takového auta," žasne s notnou dávkou skromnosti sympatická 28letá rodačka z Prahy.

Připadáte si jako v pohádce?

To je nepopsatelné… Stát na rampě vedle závodnických es po tak krátké době, mít u nohou věnec… Ne, pocity nejdou popsat. A ještě s někým takovým, jako je Pavel Valoušek.

Povídejte.

Výsledků dosahujeme díky umění Pavla. Je vidět, že má ovládání auta absolutně v ruce, zvládá to za všech okolností. Když jsme jeli v Prešově a koukali jsme na onboardy (záběry z kokpitu – pozn. red.), tak tam našel týmového šéfa s žádostí, aby se na ně podíval, že jsme měli nějakou krizovku. Jsem se na něj otočila a ptám se: My jsme měli nějakou krizovku? Cítila jsem, že nám zadek jezdí, klouzalo to, ale jako krizovka mi to nepřišlo. Pavel vše krásně srovnal, z cesty jsme nesjeli.

Spolupráce s mistrem České republiky z roku 2010 vám evidentně přináší potěšení, že?

Sedli jsme si jak v autě, tak lidsky. Pavel nemůže mít problém, je totiž srdečný člověk, poradí komukoliv cokoliv. Nezažila jsem jej špatně naladěného, vždycky je v pohodě. Nemohla jsem si přát usednout k nikomu lepšímu.

Úspěchy směrujete na něj, ale vy na nich přece také musíte mít svůj podíl. Vždyť i Pavel Valoušek vás po každém závodě chválí…

On je hrozně hodný, říkala to i Martina Šlehoferová (bývalá spolujezdkyně Valouška – pozn. red.). Dodává mi v autě sebevědomí. Cokoliv, co vím, že jsem udělala špatně, tak on mi to vyvrací, říká, že to bylo skvělé. Hrozně mi to pomáhá. Jsem mu vděčná, že si uvědomuje, že začínám a není to pro mě lehké, byť se snažím být plně soustředěná a dávám do toho maximum.

Jak se ve své činnosti vzděláváte?

Strašně moc mě obohatila Martina Šlehoferová, která mi poskytla spoustu cenných rad například ohledně rozpisu. Pomohl mi také Lukáš Vyoral (spolujezdec Tomáše Pospíšilíka – pozn. red.), to je zlatý kluk. A z navigátorů musím jmenovat ještě Peťu Glössla (spolujezdec Václava Dunovského – pozn. red.).

Jaké vlastnosti považujete za klíčové, aby člověk byl úspěšný jako navigátor?

Schopnost zachovat chladnou hlavu za všech okolností a nepanikařit. Tím si myslím, že disponuji vzhledem ke své profesi. A důležitá je také sebekontrola a pracovat s nadšením.

Čím vás poutá život v rallye?

Já jsem hlavně šťastná, že jsem pokaždé potkala fajn lidi, kteří mi pomohli a u nichž vím, že se na ně můžu spolehnout.

Je to i díky vašim osobnostním charakteristikám, potažmo tím, že jste žena?

To je hrozně těžké odpovědět. Nepotkala jsem nikoho, kdo by mi záměrně škodil. Je mi jasné, že tak růžové to globálně není, ale já jsem měla zatím pokaždé štěstí. Setkala jsem se jen s dobrými lidmi.

Závodníkům se v motorismu nevyhýbají různé nehody a podobně. Co říkají na vaše soutěžení na této úrovni rodiče?

Mamka se s tím smiřovala docela dlouho, nyní však už ví, že mi to nerozmluví. Ale je úžasná, nevím, jak na to přišla, ovšem dokáže sledovat výsledky a fotky na internetu, kolikrát všechno ví dřív než já. (smích) Akorát co jsme teď byli v Českém Krumlově, tak jsem měla zákaz pouštět onboardy, mamce se nelíbily stromy kolem cest. Taťka mě podporuje.

Do povědomí se dostáváte také školením závodníků v poskytování první pomoci. Konání kurzů bylo vaší iniciativou?

Prý ano, ale hlavně jsem byla ve správnou dobu u správných lidí, kteří moji myšlenku podpořili. Řešilo se to kvůli bezpečnosti, Federace automobilového sportu projevovala zájem o to, aby se vyskytovalo co nejméně zranění a úmrtí. První přednáška se uskutečnila loni při Valašské Rally. Staráme se o to já, Martin Konečný a pan doktor Procházka, funkce máme rozdělené. Mou náplní je co nejlehčeji vysvětlit, jak zachránit život, pokud je zraněný ohrožen zástavou krevního oběhu, bezvědomím nebo masivním krvácením.

Jaké jsou ohlasy na školení?

Soudě dle obličejů jsem vyčetla, že závodníci byli první otrávení, ale to se pak přeměnilo v nadšení. Z přednášek odchází s úsměvem na rtech a s dobrým pocitem. Na jednom školení, které trvá hodinu, je deset lidí a snažíme se proškolit soudobé automobily i historiky.

Sport děláte při svých pracích. To nám povězte, jak to všechno stíháte?

Těžko, ale stíhám. (úsměv) Vše, čemu se věnuji, tak se tomu věnuji ráda a vše, co se v mém životě aktuálně děje, tak je to správně. Hnacím motorem je pro mě to, že věci dělám proto, že mě baví. U záchranky mám úžasného šéfa, je obrovským fanouškem rallye a v Praze mi také vychází vstříc. Kvůli závodům jsem snižovala úvazek, někdy si beru i dovolenou, ovšem stojí mi to za to.

Máte vůbec prostor na to si vydechnout a strávit čas koníčkem?

Hrozně těžko. Nicméně má práce je mým koníčkem. Jinak teď už to moc nejde, ale dřív jsem si vždycky ráda přispala. (úsměv)

V úvodu jste naznačovala, že vaše výsledky v rallye přesáhly veškeré představy, přesto, k čemu ještě vzhlížíte?

Asi jednou závodit ve světě.

A kdo je vaším vzorem?

Z navigátorů Martina Šlehoferová. Z jezdců jsem vždycky měla ráda Pavla Valouška a Emila Trinera, líbí se mi, že stíhají závodit i bavit diváky. Mají to společné.