Třiačtyřicetiletý Ladislav Orság se vyučil klempířem v Praze, kde pak pracoval. V hlavním městě vydržel osm let, poté se vrátil na Valašsko. „Zajímavostí je, že klempířinu jsem dělal i po dobu vojenské služby, nastoupil jsem totiž k pluku technických prací,“ říká Orság. Po vojně pracoval pět let u dnes už neexistujícího výrobního družstva Stavba ve Vsetíně. „Přišel rok osmdesát devět a začal jsem se zabývat myšlenkou na osamostatnění, problém byl ale v nedostatku strojů, které nebyly vůbec k sehnání, měl jsem tehdy jen základní nářadí,“ vzpomíná klempíř. Začal tedy pročítat všechny možné inzeráty, oslovil známé a nakonec se mu podařilo sehnat první jednoduchou ohýbačku plechu.

Nedostupný byl v té době i materiál, takže pro plech často jezdil třeba až do Košic. Po šestnácti letech podnikání o práci nouzi nemá. „Už začátkem roku mívám plný kalendář zakázek. Dá se říct, že podobně jako například holič, mám i já stálou klientelu,“ říká spokojeně. Rozšiřovat firmu a přibírat další zakázky však zatím zájem nemá. „Musel bych přibrat zaměstnance a potom bych dělal spíše manažera, staral se o kontrolu a zajišťoval zakázky.

Dokud ale na práci fyzicky stačím, raději pracuji sám. S každou zakázkou si pohraji, tak aby byla spokojenost na obou stranách,“ zamýšlí se podnikatel, který si za léta získal pověst svědomitého pracanta. V budoucnu ale změny nevylučuje: devatenáctiletý syn Lukáš občas sice vypomůže, ale ve šlépějích otce jít nechce. „Orientuje se spíše uměleckým směrem, takže se někdy možná nucenému rozšíření firmy nevyhnu,“ usmívá se Ladislav Orság.

Na otázku, jestli se o něho rodina nebojí, když tráví hodiny na střechách, odpověděl Ladislav Orság: „Jisté riziko u této práce samozřejmě je, ale je třeba k ní mít respekt, a také se trochu zdravě bát. Člověk musí být stále ve střehu, zbrklost by se nemusela vyplatit.“