Vitar je typická rodinná firma, kdy otěže vedení převzal po Vladimíru Poláškovi otci zakladateli jeho syn Vladimír Polášek mladší. Dnes má společnost obrat téměř 400 milionů korun a mezi dodavateli potravinových doplňků pro obchodní řetězce na českém a slovenském trhu jí patří první příčka. S ředitelem společnosti Vladimírem Poláškem mladším jsme si povídali nejen o tom, co je na tomto oboru nejkrásnější, ale i o tom, kdo hází výrobcům potravinových doplňků klacky pod nohy.

Vladimír Polášek

Vitar je rodinná firma. Když jste začínali, vám bylo 14 let. Dnes už jste vedení společnosti převzal po otci. Byl jste na toto vždy připravován? Říkával vám otec, že jednou firmu po něm převezmete?

Ne, právě že to tak nebylo. Myslím, že si nebyl jistý, zda budu chtít firmu převzít a že to zvládnu. Nejdříve jsem se věnoval jazykům, pak exportu a potom jsem dostal příležitost zorganizovat naši účast na veletrhu v roce 1995. Když jsme tam přijeli, tak byl otec mile překvapen, že se on o nic nemusí starat a vše bezchybně funguje. Tehdy mě začal brát vážně.

Vám bylo tehdy kolik let?

To bylo v roce 1995, takže devatenáct. Vzpomínám si, jak jsem už jako malý kluk říkával, že až budu velký, budu ředitel a tatínek mi bude dělat zástupce. Asi to v rodině zůstalo, protože když šel náš šestiletý syn k zápisu, trval na tom, že si vezme sako a kravatu. Možná taky potenciální ředitel…

Jak se vaše rodina vlastně dostala k podnikání v tomto oboru? Měli jste k doplňkům stravy nějaký vztah?

Otec byl od roku 1987 ředitelem závodu Limova Tišnov, což byla divize nealkoholických nápojů slavného JZD Slušovice. Začal tam s licenční výrobou Pepsi-Coly. Předseda JZD František Čuba na něj tlačil, ať zkusí i nějakou vlastní limonádu. Tehdy dokázala kvalitní aromata dodávat jen firma Hoffmann-La Roche, která kromě jiného vyráběla i šumivé vitaminové tablety a další doplňky stravy. Nabídla nám pomoc s výrobou tohoto sortimentu, protože v té době na českém trhu podobné výrobky chyběly. Otec tedy udělal kalkulace a vycházelo mu až deset milionů ročního zisku. JZD Slušovice mělo tehdy zisk okolo 800 milionů korun ročně a nějakých 10 mil. pro ně nebylo příliš zajímavých. To bylo v době, kdy docházelo ke změně režimu a pan Čuba řekl otci, ať si založí vlastní firmu a vyrábí to sám. A otec do toho šel.

Sortiment jste vyvíjeli i sami?

Ano, tím, že je otec chemik, dokázal si první receptury sám připravit. Z počátku samozřejmě za pomoci konzultantů firmy Hoffmann-La Roche. Postupně otec rozběhl další zajímavé projekty. Známé jsou třeba vitaminové tablety Energit.

Když jsem se díval na váš sortiment, tak kromě tablet Energit jsou známá třeba pitíčka Capri- Sonne. Dá se tato značka považovat za váš vlajkový výrobek?

S Capri-Sonne je to zajímavá historie. Je pravda, že v našem sortimentu zaujímá velký podíl. Na druhou stranu je to značka, která nám nepatří. Vyrábíme ji licenčně. Na té historii je zajímavé to, že když nám skončilo první licenční období, její majitel nám licenci neprodloužil. Za tři roky ale přišel se zjištěním, že jsme to ve Vitaru nedělali tak špatně a že není spokojený s tím, jak výrobu a prodej Capri-Sonne realizuje nástupnická firma. A dohodli jsme se. Takže děláme opět Capri-Sonne my a věřím, že se nám tuto značku podaří udržet dlouhodobě. Jako vlajkový výrobek bych jej však nejmenoval. Právě proto, že není náš.

Jaká je vaše prodejní strategie? Řečeno běžnou řečí, kde nejvíc prodáváte vaše výrobky?

My jsme se už dříve rozhodli, že nechceme jít jen cestou prodeje v lékárnách, kde je obrovská konkurence. V roce 2005 jsme se tak pustili i do prodejů doplňků stravy v obchodních řetězcích a podařilo se nám stát se jedničkou na českém a slovenském trhu. Vstoupit do řetězců bylo sice velmi náročné, stálo to nemalé prostředky, ale vyplatilo se.

Jaké to vlastně je, vyvíjet potravinové doplňky?

Protože mám zkušenost s nealkoholickými nápoji, musím říct, že proti této oblasti je to ohromně zajímavé a kreativní. U nealka je podstatou trhu několik příchutí a vše ostatní je okrajové, kdežto u vitaminů jsou obrovské možnosti. A to nejen v druzích a chutích, ale třeba i v možnostech exportu do různých zemí světa. Je tu velký prostor pro kreativitu, nápady a v neposlední řadě je krásné i to, že naše výrobky pomáhají lidem zdravěji žít, vyhnout se nemocem, doplnit do stravy to, co jim chybí. Člověk má hřejivý pocit, že tím lidem pomáhá. Přiznám se, že z výroby herbicidů bych tak nadšený nebyl. (úsměv)

Prozraďte, jak vlastně vzniká nový výrobek?

Krásný příklad jsou naše bylinné sirupy, kde parádně zaúřadoval náš zaměstnanec, dělník od linky, odvážný mladý muž. Přišel s nápadem, jak v mimosezonním období využít linku pro výrobu Capri-Sonne. My jsme o něm věděli, že velmi dobře rozumí bylinkám a jejich účinku a doma si sám vyrábí různé bylinné sirupy. A jeho napadlo, jak by se daly dělat i ve velkém. S jeho pomocí jsme na trh přivedli čtyři produkty a musím říct, že takový úspěch jsme vůbec nečekali. Nejprve jsme sirupy plnili ručně, ale zájem o ně, a tím i objem výroby, se tak prudce zvedl, že jsme museli instalovat plně automatickou linku. Tedy na začátku byl nápad kolegy, pak průzkum trhu, do toho marketing připravil odpovídající obal a podporu prodeje, vše se dalo dohromady a výsledkem je skutečně vynikající a úspěšný produkt.

Říkáte, že kolega rozumí bylinkám. Jak sháníte dodavatele bylin a jak provádíte jejich kontrolu?

Odebíráme bylinné extrakty od prověřených dodavatelů se všemi certifikáty. Velmi důsledně sledujeme každou jednotlivou dodávku, každou šarži a opravdu se stává, že i prověřeným dodavatelům nějakou šarži vrátíme. Kromě vlastních kontrolních mechanismů spolupracujeme s Univerzitou T. Bati ve Zlíně, s jejich laboratorním centrem. Zde necháváme s pomocí špičkové techniky analyzovat podezřelé šarže a tu a tam se skutečně nějaká ta nesrovnalost najde.

Co je ve vašem podnikání nějakou překážkou, kde cítíte případné hrozby?

My děláme výrobky, které vhodnou kombinací se stravovacími návyky chrání člověka před civilizačními i jinými nemocemi. To se samozřejmě moc nehodí farmaceutickému průmyslu, který nám tedy tak trošku, obrazně řečeno, bodá kudličky do zad. Ale to platí celoevropsky pro všechny výrobce doplňků stravy. Fenoménem poslední doby jsou takzvaná výživová tvrzení, která určují, co smíme a co nesmíme na obalech uvádět. Když použiju citaci ze hry Divadla Járy Cimrmana, tak často nesmíme ani naznačovat. Jsou za to vysoké pokuty.

Řeknete nějaký konkrétní příklad?

Typickou ukázkou je třeba hořčík. Každý ví, že hořčík pomáhá při křečích, ale to my nesmíme napsat. Můžeme maximálně napsat, že pomáhá při svalovém napětí. Ani slovo proti tam nesmíme napsat.

Závod máte v Tišnově, vedení společnosti ve Zlíně. Už je mi jasné, jak k tomu došlo, ale přece jen, není to trochu nepraktické?

(směje se) Jak jen to říct… není to optimální. V Česku je trochu problém s lidmi. Češi jsou neochotní se stěhovat za prací a my máme schopné lidi jak ve Zlíně, tak v Tišnově. Tedy sestěhovat vše na jedno místo by znamenalo o jedny nebo o druhé přijít. Všichni tito lidé mají pro nás takovou cenu, že to neuděláme.

Co personální oblast, daří se vám sehnat zaměstnance, když potřebujete?

To je další problém. I personalisté říkají: Chcete obchodníka, marketéra, manažera, najdeme vám opravdového odborníka, ale dělnické pozice, to je bída. U nás je nástupní plat za nekvalifikovanou práci 65 korun na hodinu a je málo lidí, kteří jsou za tuto částku ochotni pracovat. Ale pozor, když se člověk rychle zapracuje, mzda se mu může zvednout již za pár dní. My zkrátka platíme za to, co kdo umí. Konečně, bylo by to nefér vůči těm, kteří tu jsou léta a mají praxi. Ale třeba mechanika jsme hledali rok. Za nástupní plat dvacet tisíc jsme nikoho nemohli sehnat.

Prozraďte, jak je na tom společnost po ekonomické stránce? Jednoduše řečeno, daří se vám?

Musím zaklepat, ano, daří. V posledních letech jsme v plusových číslech a vykazujeme meziroční nárůst. I v období recese se nám díky několika chytrým krokům podařilo držet obrat na stejné úrovni. Makali jsme, a když přišlo na podzim 2014 oživení, tak nám začaly prodeje raketově růst. Řekl bych, že my jsme i takovým barometrem ekonomiky, protože když lidé nemají peníze a musí šetřit, tak vitaminy a potravinové doplňky jsou jednou z prvních věcí, které si odpustí. Bohužel.

A v řeči čísel? Jaký máte obrat, pokud to není tajemství?

V loňském roce Vitar vykázal téměř 400 milionový obrat. Spolu s našimi dceřinými společnostmi je to pak více než 500 mil. Polovinu jsme prodali v řetězcích, čtvrtina byla export a čtvrtina lékárny.

Jaký je český zákazník? A je třeba rozdíl mezi Čechami a Moravou, co se prodeje týče?

Pochopitelně ve středních Čechách a Praze je koupěschopnost vyšší a je proto i větší ochota koupit si dražší výrobek. Jinak v tom není zásadní rozdíl. Jiná věc je Slovensko. Tam je zákazník opravdu hodně citlivý na cenu. Ale i český zákazník je dnes takový, že nakupuje hlavně v akci.

Jak byste se sám charakterizoval? Kdo je vlastně Vladimír Polášek?

Na prvním místě manžel a otec čtyř dětí, pak asi „duše" Vitaru. Snažím se, aby Vitar fungoval jako rodinná firma s dobrou náladou a příjemným prostředím. Totéž se snažíme vytvářet i pro zákazníky.

Mohou za vámi chodit vaši zaměstnanci pro radu či si třeba stěžovat?

Ano, mohou a chodí. Nedávno si jedna paní stěžovala, že se k ní kolega chová nehezky, tak jestli s tím mohu něco udělat. Jinak v Tišnově máme něco jako schránku důvěry, do které mi každý může napsat, co chce. Asi tak jednou do měsíce se tam něco objeví. Ideální příležitost bývá i na firemním vánočním večírku, na baru. I na těchto akcích se snažím být lidem k dispozici a jsem rád, že se mě nebojí, že přijdou říct, co je trápí, co potřebují.

Máte i nějakou negativní zkušenost?

Nestalo se mi nikdy, že by někdo přišel ve zlém. Ale s tím bych si taky dokázal poradit. Vlastně až na jednoho opilého na večírku, ale toho jsem taky zvládl. Z večírku jsem ho jednoduše vyhodil. Ale to je riziko večírků.

Musel pak u vás skončit?

Ne, naopak. Přišel se pak omluvit a velmi dobře spolu vycházíme. Pán se výrazně zlepšil a dokonce loni byl jedním z oceněných za výbornou práci.

Prozraďte, jak relaxujete, čím si dobíjíte baterky?

Je to těžké. Přiznám se, že v intenzivním byznysu jsem 15 let a je to na mně znát. Ze všeho nejvíc si odpočinu s rodinou. Mám opravdu úžasnou ženu, báječnou rodinu, s nimi trávím hodně času. Pořádáme různé výlety, protože jsme nadšení karavanisté. Jinak sbírám veterány, a tak v létě rád podnikám vyjížďky.

A co sbíráte? Jaká auta?

Především staré tatry. Máme rádi česká auta. Nejstarší auto, které máme zrenovované, je Tatra 75 z roku 1938 a momentálně máme v renovaci i Tatru 30 z roku 1928. Chvíli to ještě potrvá, než bude v provozu, ale na to se opravdu těším. Jedno z našich aut můžete vidět v Muzeu jihovýchodní Moravy v expozici cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Měli jsme ve sbírce vrak ze stejné série, se kterou jezdili pánové Hanzelka a Zikmund. Můj otec se přátelí s panem Zikmundem, a tak když se dozvěděl, že originál auta je pro muzeum pouze zapůjčený, řekl mu, že stejné auto máme a že auto do roka zrenovujeme. Mladý to prý zařídí… (úsměv). Jenže takové auto se renovuje obvykle tři až pět let. Ale otec řekl, a tak auto opravdu do roka zrenovované bylo. Technické detaily kontroloval i pan Zikmund, takže všechny detaily přesně odpovídají originálu.

Opravdu všechny?

Chybí mu jedině průstřel palubní desky, ke kterému originální vůz cestovatelů H+Z přišel v Etiopii. Uvažovali jsme, že ho také necháme udělat, ale pak jsme si uvědomili, že hned za tím je nádrž a že by bylo škoda ji prostřelit. Tak jsme do toho raději nešli.