Tradice zlínského klasického baletu znovu oživená

Skupinka křehkých desetiletých dívenek se rozběhne po koberci v baletním sále. Všechny mají bílá tílka, nadýchané baletní sukýnky a na hlavě pečlivě učesány drdůlky. Přesto je všude kolem živo, malé baletky poskakují, smějí se, dělají skopičiny a dalo by se říci, že i psí kusy. Přesto svou paní učitelku baletu poslechnou a ani bílá sukýnka jim nezabrání dělat sklapovačky jako profesionální sportovci.

Mezitím mladá, usměvavá žena prozradí, jak se vede jejím svěřencům a hlavně nové zlínské baletní škole Ballerine, kterou založila. Jak přiznává, splnila si tím svůj dávný sen z dětství.

„Tatínek i maminka chtěli, abych hrála na klavír, ale já jsem si u toho představovala, jak vedu baletní školu," usmívá se Vladimíra Podlezová.

Jak doplnila, později studovala taneční konzervatoř klasický balet na taneční konzervatoři v Brně a na Baletní škole I.V. Psoty při Národním divadle v Brně.

Když protančila všechny své baletní špičky, uvědomila si, že nadešel čas začít předávat baletní umění těm, kteří také touží tančit svou „pohádku". A protože cesty ke snu nevedou vždy přímo, své přání mít baletní školu plánovala z továrny.

Právě, bývalé baťovské továrně vznikla v září loňského roku baletní škola, která přináší malým i větším radost z tance, pod vedením pětatřicetileté zakladatelky baletní školy Ballerine Vladimíry Podlezové.

Jak jste se dostala z továrny ke splnění svého snu?

Podpořil mne manžel. Máme dvě děti, a kdyby ho nebylo, tak bych to nedokázala. Řekl mi, ať to dělám, i kdyby to měl být jen koníček. Hlavně když uvidí, že jsem šťastná. Ještě nyní jsem dojatá. To, jak mne podpořil, když jsem baletní školu pomalu rozjížděla, jak jsem začínala.

Nelitujete toho rozhodnutí, že ne?

Ne. Ale jsem vyčerpaná, už bych tady potřebovala další učitelku baletu. (Smích.) Nebýt Petry Benešové, která se stará o propagaci a PR školy a domlouvá nám vystoupení na prestižních akcích Zlínského kraje, kde se můžeme reprezentovat, tak bych byla opravdu na všechno sama. Myslím si, že jsme dobrý tým a také se to odráží v mé práci, na kterou se mohu plně soustředit.

Kolik času ve škole strávíte?

Asi čtyřicet hodin týdně tady ve škole a každou další volnou minutu trávím přípravou doma.

Kolik máte na starosti malých baletek?

Zhruba padesát dětí.

A jak staré holčičky do školy přijímáte?

Úplně nejmenší holčičky již od útlého věku 18 měsíců. Ty chodí s maminkami nebo i s tatínky a tancují spolu. Děvčátka, která tancují sama, jsou přijímána od tří let věku.

Můžou chodit i starší, teď jsem přijala dívku, které bylo letos osmnáct let. Nikdy před tím nedělala balet, a jde jí to, je moc šikovná.

Máme tady i krasobruslařky a gymnastky, které mají balet jako průpravu. Chodí k nám i maminky a starší dívky do fitbaletu.

Co je nejvíce baví?

Jednoznačně sólové choreografie. Protože jsou originální a každá „sólistka" tak ze sebe vydává tu svou originalitu a jedinečnost, moc je to baví.

A máte mezi malými baletkami i nějaké chlapce?

Máme jednoho, ten se zde připravuje na taneční konzervatoř. Na zkoušky půjde za dva roky.

A co děti nebaví, je to třeba ten dril?

Baví je úplně všechno. Občas jim „vyhrožuju", když zlobí, že se za trest budou učit pozice (v baletu se tím myslí základní postoje, ze kterých se pak skládají jednotlivé prvky a následně samotné variace). Myslím si přitom, jak jsem na ně vyzrála a ony přijdou druhou hodinu a řeknou: „A budeme zase dělat pozice?" Takže je to tak, že je baví všechno. Také v hodinách používáme francouzskou terminologii, která je základem každého klasického baletu, bez té to prostě nejde.

Myslíte, že z některých vašich dětí zde vyroste profesionál?

Určitě. Některé k tomu budou směřovat a zrovna z jednoho ročníku už mám tip na jednu velmi nadanou holčičku. Ta se prostě s talentem už narodila, v té to je. Dokonce se tento rok dostaly na taneční konzervatoř naše dvě jedenáctileté baletky.

Máte nějaké požadavky pro přijetí dětí?

Určitě by měly děti slyšet rytmus, správné držení těla už na talentových zkouškách po nich nepožaduji, protože je to hloupost. To se musí naučit tady. Ty co jsou menší, se to naučí dřív, ty starší o trochu později. To chvíli trvá.

Co jejich „fyzická konstrukce"?

Všichni by rádi viděli baletní školu, která by brala jen děti, které na to mají. Ale já si myslím, že tancovat může opravdu každý. Měli jsme tady dívenku i s tělesným handicapem. A nikomu zde to nevadilo. Všichni jsme ji přijali. I když jsme věděli, že nebude tancovat v budoucnu na jevištích. Prostě u nás může tancovat každý, hlavně když mu to bude přinášet radost.

Jak dlouho ve Zlíně působíte?

Od září a v již únoru jsme měli benefici. Zaplnili jsme Malou scénu a dokonce tam bylo i pár nadšenců, kteří si koupili vstupenku na stání, protože prostě místo už nebylo. Vystoupení našich baletek jsme doplnili hudebními vstupy žáků ZUŠ Morava, protože hudba a balet k sobě neodmyslitelně patří. Program byl sestaven od vystoupení malých dětí až po sólové tance, se kterými se děvčata připravují na soutěže.

A co vystoupení tematická, třeba Louskáček, Popelka?

Přemýšlím o Louskáčkovi, Sněhurce a sedmi trpaslících nebo Popelce. Něco na příští rok vymyslíme. Už od listopadu pravidelně vystupujeme ve Velkém kině s krátkými variacemi před živými vystoupeními Moskevského velkého baletu.

A jak to řešíte s kostýmy?

Kostýmy si většinou půjčujeme z Národního divadla v Brně nebo se zapojí do šití maminky a babičky.

A kdo děvčátka češe?

Někdy maminky, někdy já. Zrovna dnes jsem česala tři drdůlky.

Máte sama doma baletky?

To bohužel nemám, mám dva kluky. (Smích.) Šest a osm let. Ale chodí sem, protože pro kluky tady máme capoeiru. To je brazilské bojové umění s akrobatickými prvky, doprovázené hudbou.