Veterinář Roman Zavřel:
„Jako malý jsem celé dětství toužil po psovi, bylo mi to ale znemožněno tím, že jsme bydleli v paneláku. Teprve v sedmnácti letech jsem se dostal k německému ovčákovi. Na střední škole se u mě objevila obecná touha pomáhat, na vysoké škole se pak vytříbila na chuť pomáhat zvířatům,“ vzpomíná mladý veterinář, který měl však i přes život v panelovém domě ke zvířatům vždycky blízko.

„Tatínek byl zootechnik, takže jsem teď svým způsobem v obdobné branži. Od malička jsem s ním jezdil mezi velká zvířata. Doma jsme měli jen rybičky. Prvního psa jsem měl až poté, co jsme koupili vlastní dům,“ vypráví Zavřel. Dodává, že dnes už má ve své domácnosti dva zlaté retrívry, činčily a pár dní také kunu.

„Tu nám paní donesla před pár dny s tím, že s ní doma žije již čtyři roky a už ji nechce. Prý ohrožuje její děti. Nyní ji mám ve voliéře, kde už pobývala spousta zvířat, včetně hranostajů, holubů a ježků,“ říká s úsměvem Zavřel.

Správný veterinář musí být neustále k dispozici. „V drtivé většině případů se lidé obracejí na nás, zavolají nebo přímo přijedou. Pracujeme však i na objednávkový systém, nejčastěji se lidé objednávají na preventivní zákrok či na operace svých zvířátek. Někdy vyjíždíme i my k pacientům, především k těm velkým. Máme s kolegou střídavě čtyřiadvacetihodinovou pohotovost, včetně víkendů,“ říká veterinář. Na závěr přidává úsměvnou historku. „Jednou nás ve tři hodiny v noci vzbudil pán, že potřebuje vytáhnout svému psovi klíště. Prý by to počkalo i do rána, kdyby nestáli před ordinací a jeho partnerka nebyla strašně hysterická, tak jsem musel vyjet,“ uzavírá s úsměvem vyprávění veterinář.