To už pro ně přijela loďka až ke dveřím jejich domu. „V tu dobu s námi bydleli mladší známí s malými dětmi. Proto jsme možná odešli tak rychle. Báli jsme se toho, co by se v noci mohlo stát,“ vysvětlovala šestapadesátiletá Anna Světlíková. Tělocvična se stala jejich domovem na několik dní. „Večer devátého jsme odešli do té školy. Mysleli jsme si, že další den už voda opadne a že se vrátíme, ale domů jsme přišli až sedmnáctého,“ doplnila.

Snažili se nemyslet na to, co je s jejich domem. „Já jsem chodila dál do práce a manžel ve škole pro ostatní a taky pro hasiče a dobrovolníky vařil,“ vzpomínala paní Anna. „Co jsem měl dělat, když jsem dostal v práci tu plaveckou dovolenou,“ zasmál se bývalý železničář pan Zdeněk.

Všichni evakuovaní spali ve škole na žíněnkách a lehátkách. „Zjistili jsme tehdy, jak málo člověku stačí k životu. Když volali známí, co bychom opravdu potřebovali, tak jsem říkala, že sprchu a teplou vodu. Elektřina nešla a voda, když zrovna tekla, tak nebyla nejčistší,“ naznačila Anna.

Světlíkovi nedopustili, aby kvůli povodním propadli beznaději. „Důležité bylo, že jsme v pořádku, nějakou skříň či koberec si přece můžeme vždycky koupit,“ míní.

Záplavy možná vnímali jinak také proto, že zažili mnohem horší katastrofu. „Pár let před povodněmi jsme přišli o dceru. V červenci 1997 by slavila pětadvacáté narozeniny. Bylo to pořád hluboko v nás, takže to ostatní pro nás nebylo zase takové neštěstí,“ dodala. Světlíkovi přestáli i druhou vlnu velké vody, kvůli které se museli 22. července vrátit na čtyři dny znovu do tělocvičny. „Doma byla hrozná spoušť. Bydleli jsme pak v patře a uklízeli a spravovali přízemí. Zvládli jsme to zhruba do roka,“ upřesnil Zdeněk.

On i jeho žena věří, že lidé zvládnou daleko víc, než si myslí, a že by další podobnou kalamitu zase přežili. Přesto si ale oba přejí, aby je už nic takového nepotkalo.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

- povodně Zlínsko