„Právě takto těžce nabyté zkušenosti musejí lidé co nejvíce zužitkovat a nezapomínat na to, co se stalo,“ zdůraznil nynější náměstek hejtmana pro strategický rozvoj a investice i místostarosta Otrokovic, člen Povodňové komise a Bezpečnostní rady Otrokovic i Bezpečnostní rady Zlínského kraje.

Otrokovice byly snad nejpostiženější obcí v regionu. Čím byla tamní situace specifická?

Když voda začala opadat a všude se vzpamatovávali z následků povodní, u nás voda stále byla. Navíc Otrokovice byly zaplaveny ze severu, kde žádná řeka není. Odborníci se soustředili na to, že musí jít o vodu z Moravy, která se přelila do štěrkoviště u Kvasic. Že to byla hlavně voda z Bečvy, se potvrdilo v únoru následujícího roku.

Jak k tomu došlo?

Nikdo nevěděl, že nad městem je jezero velké dvacet krát dvacet kilometrů mezi Přerovem, Kyselovicemi, Hulínem na straně jedné, a Tovačovem, Chropyní a Kroměříží na straně druhé. To zadržovala poslední překážka, násep železniční tratě Hulín - Kroměříž. Toto jezero se na nás začalo vypouštět. Po předchozím poklesu v řece Moravě zhruba v jedenáct hodin večer devátého července se desátého po jedné hodině v noci hladina začala zvedat. Když to šlo stále rychleji a ve čtyři hodiny jsme vyhlašovali evakuaci, tak všichni nad námi říkali, že voda klesá a že není možné, aby u nás byla velká voda. Až v únoru jsme se dověděli, že přesně o půlnoci se násep protrhl.

Nese za to někdo zodpovědnost?

Pokud myslíte, že tomu někdo napomohl, tak ne. Voda si svou cestu najde.

V jakém stavu byla tehdejší protipovodňová opatření?

Po větších povodních v roce 1930 byla řeka Morava zregulována a byly vytvořeny protipovodňové prvky. Ty ale byly postupně eliminovány, protože řeka už potom nezahrozila. Z rybníků se stala pole a inundační území bylo přeťato komunikací na bělovský jez, a proto asi byla i část odlehčovacího koryta zasypána a tak dále. Je ovšem jasné, že jakákoli tehdejší protipovodňová opatření nemohla katastrofě zabránit. Hráze byly totiž vybudovány na tu největší vodu ve třicátých letech, na kótě nadmořské výšky 187,28 metru. V roce 1997 však šla přes Otrokovice voda na kótě sto osmdesát devět metrů.

Proč bylo řešení nastalých problémů převážně na vašich bedrech?

Situace si vyžadovala rychlé rozhodování a za to musel někdo převzít zodpovědnost. Já jsem ji přijal.

Lidé tehdy měli strach postavit se do vedení, vzít na sebe odpovědnost?

To je dost pochopitelné. Nebyly zkušenosti a těžko se situace vyhodnocovala z protichůdných informací, protože chyběl ucelený pohled na tu hrůzu. Získat nějakou celkovou představu se podařilo až po několika dnech. Dostávalo se mi různých doporučení, která většinou končívala větou - to si musíte, pane starosto, rozhodnout sám. Není to však možné komukoli zazlívat, protože informace a zkušenosti prostě neměl nikdo.

Měli jste příležitost se někde poučit?

V podstatě ne, velmi dlouho byl totiž úplný klid. Vyskytly se třeba i větší záplavy v zahraničí, ale to bylo daleko. Byly tam signály, ale nikoho to nevyburcovalo k tomu, aby se něco řešilo. Otrokovice však měly i štěstí v neštěstí. Nedlouho před povodněmi byla zřízena profesionální hasičská jednotka, která se do plného stavu dostala na jaře 1996. Kritizovali jsme tehdy, že profesionální hasiči ze Zlína-Příluk k nám nejsou schopni dojet na čas. Také jsme dělali revizi dokumentů, včetně pojištění, které nepokrývalo možnost povodní a záplav, tak jsme uzavřeli pojistku na padesát milionů. Ne kvůli Moravě, ale kvůli Dřevnici, která občas zahrozila a kde jsme měli v okolí řeky nějaký majetek. Nebezpečí od Moravy tehdy nikdo nevnímal. Náhodou jsme taky získali vedle městského úřadu bývalou velkoprodejnu, a najednou jsme měli i humanitární sklad.

Říkal jste, že jste díky štěstí i prozíravosti udělali správná rozhodnutí v pravý čas. Dopustili jste se však i chyb?

Tato opatření byla, jak jsem již uvedl, přijata z jiných důvodů, než kvůli tomu, co nás v devadesátém sedmém čekalo. Samozřejmě se ukázalo, že spousta věcí se bez předchozích zkušeností nedala domyslet. Zjistili jsme například, že různé instituce nám daly telefony na své pracovníky, ovšem jen do práce, ne domů. To už si teď hlídáme, chceme mít kontakty na ně i na sousedy, na pevnou linku i na mobil. Nevěděli jsme také, že to zaplaví protipovodňová čerpadla v čističce odpadních vod a že to jsou kusové výrobky, které se nedají ničím nahradit. Vzhledem k tomu, jaké to bylo, se ovšem někdy divím, že jsme to zvládli. Bylo potřeba evakuovat šest a půl tisíce lidí, zajistit jim dlouhodobější ubytování, zajistit zásobování těch, co evakuaci odmítli, předejít rabování, rozdělit humanitární pomoc a hlavně zorganizovat obnovu postiženého území, aby se přežila zima, a mnoho dalších věcí.

Kdyby stejná pohroma přišla dnes, jaké by byly následky?

Nedá se počítat s tím, že to bude zcela stejné, ale i kdyby to bylo ještě horší, měli bychom víc času se připravit. Občané jsou už také poučení, takže evakuace by byla jistě rychlá a lidé by nám více věřili. Myslím, že bychom to zvládli. Je to hlavně o získání času, žádné opatření neposkytne Otrokovicím absolutní ochranu. Musíme počítat s tím, že příroda nebude respektovat naše přání. Loni jsme ovšem pocítili velké zadostiučinění. Během tání zimních srážek se dostala voda asi pět centimetrů nad výšku starých hrází, a to na dobu více než dvaceti hodin. Kdyby tam už nebyly nové hráze, Otrokovice by byly znovu zaplaveny.

Vyplatily se už nabyté zkušenosti a prokázaly svou cenu?

Jednoznačně. Při povodních v roce 2002 se mě například lidé z Čech dotazovali, co mají dělat. Neříkal jsem jim však, jak mají svoje problémy řešit, jen jak jsme se zachovali my či jak bychom to řešili, kdybychom věděli to, co víme dnes. Každá situace je jedinečná, takže si museli naše zkušenosti přizpůsobit a rozhodovat se sami.

Jak jste vy osobně prožíval tehdejší vyhrocené chvíle?

V té době jsem byl nemocný. Dost jsem se podchladil a trpěl jsem horečkami, byl jsem pod antibiotiky. Podle lékařů jsem měl ležet, ale to opravdu nebylo možné. Také jsem byl několik dní jen v jednom oblečení. Když jsem dojel na chvilku do Zlína přespat u svého bývalého šéfa, tak mi jeho paní všechno přeprala, zase jsem to oblékl a jel zpátky. Ve světlých chvilkách jsem na pár minut usínal v křesle. Při takové zodpovědnosti se ven z toho všeho dostat nemůžete. My sami jsme v bytě vodu neměli. Náš dům na tom ale byl dobře díky zvýšenému suterénu, takže škody vznikly jen v garáži a sklepě.

Dají se i na takové katastrofě nalézt nějaká pozitiva?

Vzpomínám na tu úžasnou solidaritu, kdy lidé sami přišli, udělali, co bylo třeba, a přitom to byli cizí lidé. Pak jsem si třeba v tom chaosu uvědomil, že mezitím odjeli a my jim ani nestačili poděkovat. Vzpomínám na tu ohromnou pomoc materiální a finanční, která měla ještě větší cenu v tom, že dávala najevo - nejste v tom sami, soucítíme s vámi. Pamatuji si, jak jedna stařenka šla kolem dějiště koncertu, jehož výtěžek byl určený na pomoc Otrokovicím. Když se dověděla, na jaký účel peníze jdou, tak doslova obrátila peněženku vzhůru nohama. Taky musím ocenit, že i novináři nešli v tu dobu po senzacích, ale pomohli v informování našich evakuovaných obyvatel, kteří čekali na každou zprávu. Bylo ale hlavně mnoho špatného. Když si představím tu spoušť, co voda zanechala, poničené vše, co bylo pod úrovní prvního patra, zničené věci lemující ulice a všude bláto. Muselo se začínat znova. Když mi jeden staříček říkal, že jsou se ženou jako novomanželé, tu si koupí lžičku, tu kvedlačku, tak jsem byl naměkko.

Zanechaly na vás záplavy nějaké následky?

Povodně poznamenaly zřejmě všechny, co je zažili. Je to spíš o míře vyrovnání s nimi. Mám ty události v sobě, i když dnes už upozaděné. Přece jen si chceme pamatovat to hezčí, co nás v životě potkalo. Druhý třetí rok po povodni, než jsme dobudovali hráze, se mi občas zdávalo, že se na město valí ta kalná voda a já u sebe nemám mobil, který se i kvůli té kalamitě stal důležitým spojovacím prvkem, ovšem v roce 1997 velmi vzácným. Přestože už nejsem v čele města, pořád sleduji skoro všechny zprávy o počasí a jak se předpověď vyvíjí. Člověk se toho už nezbaví. Musím ale dodat, že bylo úžasné, jak rychle dokázali lidé město obnovit a moc jim za to děkuji. Nesmírně si toho vážím. My místní sice vidíme stopy velké vody doposud, ale člověk odjinud by už pět let po velké vodě těžko něco poznal. Cítím se poctěn, že jsem stál dvanáct let v čele města, kde žijí takoví lidé.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

- povodně na Zlínsku