Voda přinesla pracovitost a vzala zlozvyky

Povodeň mě odnaučila kouřit a pít

Více mladých lidí, barevné fasády opravených domů i méně hospodářského zvířectva pozoruje po desíti letech od záplavy třiačtyřicetiletý Lubomír Ančinec z Přístavní ulice. Do přízemí čtvrt domku, který byl majetkem města, nateklo dvě stě dvacet centimetrů. „Vrátili jsme se po opadu vody asi po třech týdnech. Všude bylo bláto a smrad. Jenom obilí, co jsme měli v bečce, klíčilo,“ vybavil si Ančinec. V první moment otec tří synů nevěděl, co si počít. Statici tehdy zkoumali, jestli se vůbec bude dát v domech opět bydlet. „Pak se rozhodlo, že to ustojí. Město dávalo výhodné půjčky, a tak jsem se pustil do oprav,“dodal s tím, že zpočátku vlastně ještě rekonstruoval městský majetek. „Za pár měsíců nám jej nabídli k odprodeji za pětadvacet tisíc.

Manželka měla napřed strach, kde zajistíme peníze na opravy. Ale dělali jsme to postupně svépomocí a navíc jsme získali půjčky,“ podotkl Ančinec. Jemu osobně prý velká voda velmi pomohla. „Před povodní jsem chodil do hospody, pil a kouřil. Jak jsem začal opravovat, tak jsem s tím přestal. Nejde totiž zároveň dávat peníze do hospody a do baráku,“ usmál se. „Navíc jsme dům koupili a už je náš. Díky tomu jsme k původním zastavěným sedmatřiceti metrům čtverečním v přízemí přidali verandu se záchodem a koupelnou. A také letní kuchyň a garáž, kterou teď přestavujeme na obchod,“ukazoval Ančinec.

Podle něj opravilo stejně jako on v jeho čtvrti své domky mnoho lidí. Hodně se jich také odstěhovalo pryč a jejich domy obývají spíše mladé rodiny. Změnily se zahrádky a také ubylo slepic a jiných hospodářských zvířat. „Po povodních bylo hodně domů volných. Teď jsou ale všechny obsazené. Neustálý zájem o ně mají i realitní kanceláře,“řekl muž.

Pamatuji si, jak místo podlahy byla díra

Na povodně vzpomínají i tehdejší děti. Dodnes si je vybavuje třeba šestnáctiletá Denisa Benková z Vrchlického ulice. „Pamatuji si, jak jsem šla k nám domů a místo podlahy byla jen díra,“ popsala dívka. V přízemí čtvrt domku měla rodina na sto osmdesát centimetrů vody. Museli čekat více než rok, než vyschl a než jej opravili. „Bydlela jsem u dědy v Malenovicích. Vozil mě každý den autem do školy,“ vzpomínala Denisa. Přiznala, že toto období jí pomohlo semknout se s rodinou. Navíc dostala za to, že byli vyplavení, i jakousi satisfakci.

„Mamka mi donesla zakrslého králíka, aby se mi nestýskalo a přišla na jiné myšlenky. Jinak jsem ale povodeň proklínala. Úvěr jsme splatili až vloni, a proto teprve letos poprvé po tolika letech pojedeme na dovolenou,“ připomněla si středoškolačka. Také nábytek v pokojíku dostala nový až před dvěma lety. „Je pravda, že je teď u nás všechno opravené a lepší než před povodní. Dokonce si říkám, proč tehdy voda nebyla ještě výš. Měla bych nový pokojík mnohem dřív,“ mrkla okem Denisa.

Na památku zůstane rodině Benkových i jedno popovodňové jídlo.„Mamka s dědou vařívali dělníkům, co u nás pracovali, guláš. Od té doby mu říkáme dělnický,“ uzavřela Denisa. Jako hlavní rozdíl před povodní a po ní vidí dívka rekonstruované domky v celé čtvrti.

Voda nám dala historickou zkušenost

Barevnější a více sepjatý je Baťov od povodně v roce 1997 i podle třiasedmdesátileté kronikářky města Věry Kramářové. Vzpomíná sice na navždy utopené věci, ale hlavně na solidaritu lidí. A také na ty, kteří záplavy zaplatili psychickou újmou a vykořeněním. Hladina vody na třídě Spojenců, kde bydlí rodina Kramářova, sahala tři metry třicet centimetrů vysoko. Přesto, že do bytu vede osm schodů, měli v přízemí vodu až po vrchní hranu zárubní.

Podle Kramářové byly povodně velkou zkušeností pro všechny zúčastněné. „Charakteristickým rysem celé potopy byl nedostatek historických zkušeností. Několikrát byl vyplavený pohořelický kopec, který nánosem bahna zanesl kvítkovické ulice. Rozvodněná byla i Dřevnice. Ale nikdy tu nebyla povodeň takovýchto rozměrů,“ zdůraznila kronikářka. Dodnes proto obdivuje činnost krizového štábu, který podle ní i s odstupem desíti let zasluhuje pochvalu. „Musel přijímat závažná, nesnadná a žádnou zkušeností nepodložená rozhodnutí týkající se toho, kdy a co přesně udělat,“ uvedla Kramářová.

Podle ní už by obyvatelé města věnovali více pozornosti výstrahám štábu než před deseti lety. „Místo abychom tehdy zachraňovali své majetky, pozorovali jsme spíše přírodní dramata. Všichni jsme se třeba soustředili na srnku, která plavala ve vodou přeplněné dostihové dráze. Oddechli jsme si, když dosáhla okraje cesty naprosto vyčerpaná a lehla na břeh,“ vzpomínala na odpoledne 9. července 1997. „Soustředili jsme se s hlubokým soucitem na srnečku, místo abychom vyklízeli domy. Prostě jsme nevěřili, že bychom mohli být až tak postižení. Teď už ty zkušenosti máme,“ srovnala.

Záplava přinesla psychickou újmu, ale i solidaritu

Největší újmy byly podle kronikářky na životech obyvatel.„Byť to byly ztráty nepřímé, tak bylo nepočítaně lidí, kteří zemřeli v poměrně krátké době půl až jednoho roku po záplavách. Bylo to vysloveně pod vlivem prožitého stresu,“ bilancovala. Ona sama přišla o matku, která se před povodní v plné síle a svěžesti dožila devadesáti let. „Musela být evakuovaná a tři měsíce prožila u sestry v Malenovicích v relativním pohodlí a v láskyplné péči. Nicméně byla v takovém napětí, že když jsme ji po třech měsících vzali sem zpátky, její srdce nevydrželo.

Bylo ale vidět, že je šťastná, že se její milovaný domov opět probouzí k životu,“ vybavila si Kramářová s tím, že v její ulici takto zesnulo několik starších či nějak oslabených lidí. Nejen ztráty však přinesla povodeň na Baťov. „Ty nejkrásnější nálezy byly v rodinném, obecním, městském, celostátním souručenství,“ usmála se Kramářová s tím, že hlavně široká rodina jim velmi rychle a obětavě pomáhala. „Ještě po mnoha týdnech přijely skautky, které nám pomohly zkultivovat absolutně zdevastovanou zahradu,“připomněla s tím, že museli vykácet osmatřicet stromů. Fascinovalo ji také, jak byli pomocníci ohleduplní.

„Vždycky si s sebou přinesli svou vlastní svačinu,“ vzpomínala. Obdivuhodná je pro ni také jako by znovu objevená pracovitost lidí žijících v baťovských domcích. „Prostě to nevzdali. Bez maximální pracovitosti by se Baťov nedostal tam, kde je,“ míní Kramářová. U obyvatel podle kronikářky vzrostla za deset let od povodní zřetelně i důvěra ve město, kde žijí. „Vnímala jsem to při loňských hrozících povodních v březnu. Proudy Otrokovičanů chodily pozorovat, jak se řeka rozlévá do luk a pod žlutavský kopec. Ale viděli také tu obrovskou rezervu, která ještě zbývá od záchytného koryta až po vrch nově vybudované protipovodňové hráze. A unisono zněl hlas, že za to vděčíme městu, že se teď cítíme bezpeční,“ pozorovala kronikářka.

Změnily se ale i barvy a stavební úpravy rekonstruovaných domů. „Baťov je prostě už jiný než před povodní. Zastupitelé tehdy řešili otázku, jestli povolit nebo ne omítání do té doby typických červených domečků, s tím, že lidé byli už natolik vystresovaní, že je raději zastupitelé neomezovali dalšími nařízeními. „Každý dělal, na kolik mu síly a finance stačily a co uznal za nejlepší. Nesnažme se soudit, jestli je teď Baťov lepší či horší. Z mého hlediska je lepší, pestřejší a úhlednější. Domky jsou upravené, vznikla spousta přístaveb,“ uzavřela.

Otázka pro čtenáře:

* Jaké zvíře je symbolem památníku otrokovickým povodním roku 1997?

Volejte dnes 9.7.2007 od 10 do 10.30 hodin na tel. 577 615 667. Třetí volající se správnou odpovědí vyhrává 100 korun.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

- povodně na Zlínsku