Nejlepší florbalistka světa je z Česka. Zásadní je mít cíl, říká Eliška Krupnová

Součástí jejího letního tréninku běh přesto je. Jak mi ale prozrazuje, to, co je pro mnohé z nás utrpením, jí pomáhá zabít dvě mouchy jednou ranou – řeč je o intervalech. 

„Přiznám se, že mě běh nebaví, ale je to dobrý trénink. Intervaly zaberou méně času a jsou účinné. Začínám kilometrovými úseky a postupně je zkracuji a přidávám opakování. Cílem je zaběhnout všechny ve stejném tempu. Pokud člověk poslední intervaly už sotva jde, je to špatně. Neodhadnul svoje síly,“ vysvětluje mi Eliška.

V Tokiu jsem překonal sám sebe, říká hvězdný český šermíř Choupenitch

Zní to trochu děsivě, ale nad vodou mě drží, že Eliška je na nohou od tří od rána, v ruce drží příruční zavazadlo z Göteborgu a sama se ujišťuje, že to dneska nebudeme přehánět.

Obě máme ke Švédsku, kde Eliška žije už šest let, velmi blízký vztah, takže valná část rozhovoru se točí kolem téhle země. Získat si srdce Seveřanů není nejsnadnější, život v temnotě dlouhé zimy taky není zrovna luxus, ale přesto je tahle svérázná zem, proťatá polárním kruhem, pro mladinkou Češku novým domovem.

„Obrovskou výhodou bylo, že když jsem do Švédska přišla, měla jsem tu svůj tým. Holky se kolem mě semkly, učily mě švédsky, trávily jsme spolu hodně času. V práci mi sport také pomohl. Říkají, že je vidět, že umím vést tým, že mám autoritu, cíl. Je ale také pravda, že kdo nevěděl, že hraju florbal, bral mě jako holku z Východu,“ vypráví úspěšná sportovkyně.

Příliš malý florbalový svět

Získat titul nejlepší florbalistky, hrát ve Švédsku za jeden z nejlepších týmů, a stejně chodit do práce? To mi vůbec nejde na rozum. „Dostáváme příspěvky, ale vyžít by se z toho nedalo. V mužské části se to už nějak řeší, ale u žen si nejsem jistá, že se změny někdy dočkám,“ směje se shovívavě.

Vysvětluje mi, že florbal je skutečně malý sport. Špičku světa představují týmy Švédska a Finska, o kousek níž jsou Česko a Švýcarsko. Pak je zřetelná mezera a následuje dalších pár zemí. To je také důvod, proč se florbalu na olympiádě taky hned tak nedočkáme. „Mrzí mě to, ale je to fakt. Musela by být mnohem větší konkurence,“ krčí rameny.

Ptám se, proč vlastně dát děti na florbal, když z toho nekoukají ani peníze, ani celosvětová sláva. „Protože je to týmový sport. Mnohem levnější a i časově méně náročný než hokej. A v Česku se hraje všude,“ ujišťuje mě Eliška, že výhod je víc než dost. Je celkem zajímavé, že Česko stojí tak blízko florbalové špičce. Ještě zajímavější ale je, v čem je mezi Švédskem a Českem ten malý, ale pořád dost výrazný rozdíl.

„Ve Švédsku jsou všechny kategorie florbalu na vynikající úrovni. Švédky na hřišti vypadají jako stroje, protože jsou od dětství vedené k tomu nechat tam úplně všechno, naprosto se zničit. Mají skvělou techniku, mistrovsky ovládají hokejky, to z nich dělá vítězky,“ vysvětluje Eliška.

Do Paříže přišel pěšky jako chudý sirotek. Vuittona později najal císař

Zajímá mě, co se ve Švédsku naučila. Jak promyšlený je místní florbalový trénink. Zatímco tréninky prý promyšlené jsou, kondiční příprava a strava vůbec. Pokud Elišce něco vyhovuje víc, tak soudržnost týmu, rychlé a otevřené řešení konfliktů, lidský přístup trenérů.

„Ve Švédsku není problém říct, že vám dneska není dobře, omluvit se z tréninku, vzít si volno v práci. Nikdo to nezneužívá a má to smysl. Naopak na trénink jsem si musela zvykat a hodně jsem těžila z toho, co jsem se naučila v pražském Herbadentu,“ popisuje rozdíly kapitánka české reprezentace.

„Tréninky jsou tu jen kolektivní, výživa se neřeší, protažení nebo regenerace mají dost vágní význam. Je to zvláštní, ale Švédky asi nic z toho nepotřebují, mají to nějak v sobě. Ale pro mě to ze začátku byl problém. Moje tělo to vyžaduje. Naštěstí jsem si z Prahy odnesla docela komplexní znalosti, naučila jsem se doplnit si a přizpůsobit trénink. A navíc mě baví hledat informace i kolem výživy,“ vysvětluje.

Svíčková ani masové koule

Týmový trénink bývá třikrát do týdne. Mimo něj se Eliška snaží chodit do posilovny, zařazovat pravidelně běh a nezanedbávat regeneraci – procházky, plavání, saunu, ale i dostatek spánku. Co se jídla týče, ujišťuje mě mezi jednotlivými sprinty, že rozhodně nepatří k těm, kdo si postavu nemusí hlídat. Ale na přísné diety nevěří. Nejsou podle ní udržitelné a mají často negativní vliv na psychiku.

„Potřebuju jíst pravidelně, mít svačiny. V posledním roce jsem hodně pracovala z domu, to jsem dopolední svačinu vynechávala, protože jsem se přece jen tolik nehýbala. Ale když jdu v čase oběda trénovat, musím se dopoledne najíst.“

Když jí dávám na výběr českou nebo švédskou kuchyni, začne se smát a řekne, že ani jedna. Knedlíky ani masové koule. „Miluju svíčkovou a dám si ji pokaždé, když přijedu domů. Není to tak často, takže můžu. Jinak se ale musím hlídat,“ prozrazuje mi a vzpomíná, že když přišla do Švédska, večerní seznamovací dýchánky a uzobávání se na váze nepříjemně projevily.

Tréninky se jí s prací zatím ladí dobře. „Začínají až od půl šesté, což už se dá zvládnout. Navíc ve Švédsku jsou pohyb a zdraví hodně ceněné, protože když jste fit, budete podávat lepší výkon i v práci. Moji nadřízení mi také vždycky fandili, takže pokud odvádím svou práci, není problém trénovat,“ říká o umění sladit sport a zaměstnání.

Zároveň ví, že to tak nepůjde věčně. Florbalová kariéra na takové úrovni končívá s úderem třicítky, kdy přijde rodina. „Nevím, jestli napořád, ale zatím ve Švédsku dalších několik let pravděpodobně zůstanu. Mám skvělou práci, jsem tam zvyklá, domů mě táhne vlastně jen rodina a kamarádi. Ti mi chybí. Ale jinak jsem spokojená,“ přemýšlí osmadvacetiletá hráčka Pixbo Wallenstam.

Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

Při závěrečném protažení přemýšlím o dětech, sportu a Švédsku a ptám se na poslední věc: Proč pustit jednou svoje dítě do velkého neznámého světa? „Já jsem měla cíl. Šla jsem za florbalem, věděla jsem, co bude. To je myslím zásadní. Mít nějaký plán. Jinak by se asi člověk mohl začít až příliš hledat. Pro moji mamku to samozřejmě bylo hodně těžké, ale od 17 let jsem jezdila na víkend hrát do Prahy, pak jsem tam i studovala. Když jsem odešla do Švédska, myslím, že už byla docela zvyklá,“ zmiňuje Eliška maminku, která za ní do Švédska i čas od času dorazí na návštěvu.

Po tréninku si dáváme ještě lehký oběd. Probíráme švédskou zálibu v okopaných botách, třídění odpadu, ale i život s titulem, který říká, že jste nejlepší na světě. „U spoluhráčů nebo protihráčů asi nic nepozoruju, měla jsem na hřišti vždycky autoritu. Ale možná někteří trenéři přitlačili. Chtějí ode mě víc. Ale jinak se nic nezměnilo. V práci se o mně hodně mluvilo, ale už je to pryč. Pro mě byl ten titul naprosto nečekaný. Říkala jsem si, že by bylo fajn dostat se mezi prvních pět,“ uzavírá s úsměvem náš rozhovor Eliška Krupnová, úřadující nejlepší florbalistka světa.