Kliknutím zvětšíteK této práci se dostal přes kamaráda. Prý když mu ji nabídl, myslel si, že jde o legraci. Když nabídku přijal, jak přiznal, začátky prý nebyly vůbec jednoduché. „Když jsem dělal první pohřeb, bylo to strašné. Třepal jsem se, nevěděl jsem, co bude dál. Kolega mi pošeptal: „Když nevíš jak dál, zpívej si“.
Ty písničky, které se hrají na pohřbu jsem znal, tak jsem si je pobrukoval. A měl pravdu, fungovalo to. Jenomže pak spouštěli rakev do hrobu, a to bylo to nejtěžší. Vžil jsem se do pocitů rodiny a bylo to pro mne velmi náročné,“ přiblížil Honza. Tak jako pro každého hrobníka, tak i pro něj je v jeho práci nejtěžší to, když pochovává děti. „Vidět tu tragédii rodiny, to je strašné,“ povzdechl si.
„Když jsem dělal první pohřeb, bylo to strašné. Třepal jsem se, nevěděl jsem, co bude dál. Kolega mi pošeptal: „Když nevíš jak dál, zpívej si“. |
 Nebrat |
Přesto svou práci dělá jako každý jiný člověk, poctivě a profesionálně.
„Zajišťujeme kompletní servis, což znamená i zajištění kremace zemřelého a jeho odvoz na ni. Když člověk zemře doma, snažíme se komunikovat s rodinou tak, abychom navázali co nejlepší kontakt. Vcítíme se do její situace a většinou se domlouváme s nejsilnějším členem rodiny. Je důležité s nimi cítit, pro ně jde o nejhorší okamžiky, co vůbec mohou být. Na požádání rodiny také zesnulého oblékneme doma, aby se s ním poté co nejméně manipulovalo.Aby měl z lidského hlediska co nejdůstojnější odchod,“ popsal svou nelehkou roli Jan Šenkeřík s tím, že po převozu zesnulého k nim, provádí jeho kompletní úpravy, namalování, oholení i učesání.
Aby byl zesnulý co nejpřirozenější, tedy i s účesem a vizáží. „U nás to funguje tak, že v den pohřbu mívá rodina poslední rozloučení se zesnulým, pomodlí se u něj růženec. Chtějí si povědět své poslední sbohem, proto vystavujeme na požádání rodiny zesnulého ve smuteční síni. S tím však musí rodina podepsat souhlas,“ seznámil se zvyky v jejich pohřebnictví.
„Někdo si může myslet, že si vymýšlíme, ale každý z hrobníků, který provádí kompletní úpravu zesnulých, má zvláštní zážitky. Věříme, že zesnulý má duši." |
 Pracovník Služeb Brumov-Bylnice Jan Šenkeřík. |
Stejně jako jeho mnozí kolegové, setkal se i on při své práci se situacemi mezi nebem a zemí, ze kterých by jiným běhal mráz po těle. Strach z nich ale prý nemá, přesto cítí velký respekt.
„Někdo si může myslet, že si vymýšlíme, ale každý z hrobníků, který provádí kompletní úpravu zesnulých, má zvláštní zážitky. Věříme, že zesnulý má duši. Ta podle nás hrobníků zůstává mezi námi, pokud postrádá nějaké rozloučení, omluvu, nebo něco podobného nedořešeného, dokud se to nějakým způsobem nespraví,“ míní hrobník, který se podělil zároveň o některé z těchto zážitků.
„Mám zkušenost, kdy se za mnou před lety zavřely dveře našeho chladícího boxu ve smuteční síni. Ty dveře mají tloušťku 12 centimetrů a jdou docela těžko zavírat. Přitom v zázemí kde box máme, nikdo nebyl. Já jsem zázemí zamknul, byl jsem tam sám. Navíc se to stalo v noci, o půl třetí ráno. Nemohl jsem ty dveře otevřít, zůstal jsem zavřený v boxu s nebožtíky a snažil se dostat ven. Ty dveře povolily asi až po dvou minutách a otevřely se zlehka. Dodnes nepochopím, jak se to stalo."
„Mami neboj, až jednou zemřeš, já ti za to vykopu hrob“. |
 Nebrat |
"Také jsme mívali problémy s autem. Zničehonic v noci začalo troubit. Když jsem otevřel dveře abych se podíval, co se děje, najednou přestalo. Nikde nikdo v okolí nebyl. To samé se stávalo i se světly v obřadní síni. Autoelektrikář pak nezjistil žádnou závadu,“ vyprávěl zvláštní zážitky Jan Šenkeřík. „Když najednou cítím mráz po zádech, nebo určitý tlak, jako by mě něco tlačilo, drželo, v ten okamžik se přežehnám, a pak to povolí, přejde,“ svěřil své pocity.
Ale i tak se podle něj stávají situace, které mu vyloudí úsměv na tváři. „Ta práce není jen o smutku. Osobně se mi před léty stalo, když jsem jel z Olomouce se zesnulým k nám zpátky, že jsem po cestě slyšel ze zavazadlového prostoru nepřirozené bouchání. Okamžitě jsem zastavil a zakřičel jsem dozadu, co se děje. Jestli se mi náhodou zesnulý neprobudil. Nikdo se pochopitelně neozval, tak jsem si pro jistotu rozsvítil, protože máme ztmavená skla. Při zastavení auta rány utichly, ale když jsem se opět rozjel, znovu se ozvalo bouchání, tak jsem znovu zastavil. Celý orosený co bude, jsem šel dozadu, otevřel dveře a zaklepal na rakev, jestli se zesnulý opravdu neprobudil,“ vzpomínal s úsměvem Honza.
„Když najednou cítím mráz po zádech, nebo určitý tlak, jako by mě něco tlačilo, drželo, v ten okamžik se přežehnám, a pak to povolí, přejde.“ |
 Nebrat |
A jak to dopadlo? „Procházel jsem celé auto a asi až po dvaceti minutách zjistil, že je tam gumová lišta, která náporem větru bouchala o střechu,“ zakroutil ještě dnes nevěřícně hlavou sympaťák z Nedašova s tím, že těch úsměvných příhod bylo samozřejmě víc. „Vždyť jsme normální lidé jako všichni ostatní,“ usmál se Honza.
Jeho kamarádi si jej zpočátku jeho kariéry dobírali, dnes jej za to obdivují, otec bral kopání hrobů jako normální práci. Zato s maminkou to prý tak snadno nešlo. „Udělal jsme jí takovou v uvozovkách radost, když jsem měl jednou ráno brzký převoz do Prahy a nenapadlo mě nic lepšího, než si přivézt firemní auto na dvůr, samozřejmě prázdné. Myslel jsem, že mě zabije. Jenomže já jsem jí v tu chvíli slíbil: „Mami neboj, až jednou zemřeš, já ti za to vykopu hrob“. Od té doby brala mou práci jako každou jinou. I když vím, že jí to vadilo. Po jejím úmrtí jsem slovo dodržel a hrob jí vykopal.“
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
