„Moc rád vám k Pepikovi něco řeknu. Já jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Já jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Nejsem schopen. Je to pro mě obrovská rána,“ citoval deník Blesk Jana Kačera. 

Krátce po oznámení hercova úmrtí zaplavily sociální sítě vyjádření soustrasti, politici připomínají jeho herecké umění. „Zpráva o smrti Josefa Abraháma mne velmi rozesmutnila. Vzpomínám na jeho herecké umění, spoustu ikonických rolí, jeho velkou noblesu, šarm a nadhled. Čest jeho památce,“ napsal ministr kultury Martin Baxa (ODS).

Josef Abrhám se narodil 14. prosince 1938 ve Zlíně. První herecké zkušenosti získal při studiu u Andreje Bagára na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, ze které po dvou letech přestoupil na pražskou DAMU. Už ve třetím ročníku se poprvé objevil před kamerou. Do studentského snímku Strop si jej v roce 1961 vybrala režisérka Věra Chytilová.

Josef Abrhám.
Vzpomínky kolegů na Josefa Abrháma: Často pochyboval, zda vůbec měl být hercem

Rok na to se Abrhámovi naskytla příležitost pravidelně účinkovat v Divadle československé armády, dnes známé jako Divadlo na Vinohradech. Tamní působení však ukončil po zhruba třech letech, stal se totiž spoluzakladatelem pražského Činoherního klubu, na jehož jevišti hrál až do roku 1992.

Komedie i ponuré příběhy 

Proslul mnoha rolemi – těmi divadelními, filmovými i televizními. Svůj mimořádný herecký talent uplatnil v komediálních, vážných a ponurých příbězích. K těm zásadním patří například kníže Alexej Nikolajevič Megalrogov z Konce starých časů, Knotek z Kulového blesku, Janda z komedie Marečku, podejte mi pero!, doktor Koníček z poutavého příběhu Městem chodí Mikuláš, doktor Arnošt Blažej z Nemocnice na kraji města, Jakub Jan Ryba z Noci pastýřů, Mulligan z Pensionu pro svobodné pány a samozřejmě Dalibor Vrána z Komedie Vrchní, prchni!

Připomeňte si Josefa Abrháma v rozhovoru z roku 2011: 

Josef Abrhám hrál v Havlově filmu Odcházení hlavní roli kancléře Riegra. V rozhovoru pro Deník v roce 2011 uvedl, že to byla osudová nabídka.
Havel chtěl ďábelské věci, vyprávěl v rozhovoru Josef Abrhám

Abrhámovou nejvýraznější rolí z poslední doby byl part padlého kancléře ve filmovém debutu Václava Havla Odcházení z roku 2011, kterou si bývalý prezident splnil svůj režisérský sen. Snímek na motivy stejnojmenné Havlovy hry byl kritikou přijat spíše rozpačitě. V roce 2016 se Abrhám objevil také v roli svatého Josefa v pohádce Anděl Páně 2 společně s mnoha dalšími hereckými hvězdami.

V roce 1993, při premiérovém udílení cen Český lev, obdržel sošku pro nejlepšího herce v hlavní roli za ztvárnění příslušníka VB v muzikálu Šakalí léta. V televizní anketě Hvězda mého srdce se mezi českými herců vůbec objevil na desátém místě.

Josef Abrhám v Žebrácké opeře
KVÍZ: Odešel pan herec. Znáte role Josefa Abrháma?

K hraní ve filmu a na divadle přidal Josef Abrhám čas od času i zpěv. V roce 1988 vydal sbírku písní určenou hercům s názvem Šel jsem světem. Na albu se autorsky podíleli i skladatel Jiří Zmožek a textař Pavel Kopta. S Libuší Šafránkovou, s níž se mnohokrát objevil na jevišti i na obrazovce (například Svatební cesta do Jiljí) má syna Josefa Abrháma mladšího, který se věnuje filmové režii.

V roce 2020 obdržel Josef Abrhám Cenu Thálie za celoživotní dílo.

Josef Abrhám a Činoherní klub

Spoustu let svého profesního života spojil s Činoherním klubem. Když vyšla kniha Činoherní klub 1965-2005, Josef Abrhám se k němu vyznal: „Řadu let se kdekdo pokouší pojmenovat, v čem spočíval ‚styl‘ Činoherního klubu, v čem byl ‚odlišný‘. Nebylo to v pilnosti, jistě existovala řada divadel pilnějších. Nebylo to v experimentech vyhledávat ‚objevné‘ a provokativní výklady, nebylo to divadlo avantgardní… Možná, že klíč k odpovědi je skryt v samotném názvu – Činoherní klub. V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhýmu jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‚klub‘. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“