Muž, který vytvořil Zlatého Ámose: Všem učitelům bych přál sborovnu, říká Hrzal

Zakladatel Dětské tiskové agentury i ankety o oblíbených učitelích Zlatý Ámos, pedagog, novinář, rozhlasový i televizní redaktor, k tomu školský ombudsman. Taky manžel, tatínek, dědeček. Proti mně u dlouhého stolu v přízemní budově na rozhraní pražské Michle a Krče, kde sídlí právě Dětská tisková agentura, kterou před třiceti lety založil a stále ji vede, sedí muž v brýlích - někdy je to Ladislav Hrzal, jindy zase Slávek Hrzal. O tom všem jsme si povídali, a to v rozhovoru trvajícím 68 minut.

Pane Hrzale, takže další z rozhovorů o Ámosovi. Už jste jich poskytl možná stovky. Říkáte si: To zase bude nuda, budu opakovat to, co jsem už tisíckrát řekl. Už aby ten pisálek to kafe vypil, vypnul diktafon a zmizel, že?
Tak to není, jsem rád, že jste přišel. Věřím, že Ámos si pozornost zaslouží. Kvůli dobrým učitelům a učitelkám a dětem, které je navrhují.

Dobře. Připravil jsem si otázky, na které, věřím, se vás snad ještě nikdo neptal.
To abych se bál, že?

Netřeba se bát, ale je mi jasné, že novináře zajímá spousta stejných otázek, což vy, jako letitý novinář, chápete. Na začátek mi ujasněte tohle: Kdo vlastně jste? Jednou jste uváděn jako Ladislav, podruhé jako Slávek. Kdo je originál?
Originál je Ladislav, ale odmalička mi rodiče říkali Slávku. Když pak například ve škole učitelka řekla: „Ladislave, k tabuli,“ já jsem na to neslyšel, zůstal jsem v lavici, nechápal jsem, koho vyvolává. Doma mě i kamarádi oslovovali Slávku. Myslel jsem si, že Láďo mi říká ten, kdo není můj kamarád.

Školský ombudsman Ladislav Hrzal: Problémové děti by měly změnit školu

Je začátek září, tipnul bych si nějak rok 1960. Vy jdete poprvé do školy. Pamatujete si ty okamžiky?
Pamatuji. Ne přímo ten pobyt ve škole, protože to byla jen chvilka, ale pro to, že venku na mě čekala maminka a měla pro mě dárek. K nástupu do školy mi dala dvě malé loutky - Spejbla a Hurvínka. Ty jsem miloval. Šli jsme domů a já si nadšeně povídal jejich řečí, lidé kolem se otáčeli, co se tomu klukovi stalo, jestli se nezbláznil. Tyhle loutky mě provázely dlouhou dobu, vydržely se mnou do dospělosti. Měl jsem je rád, opatroval je, hrál si s nimi. Když jsem je pak půjčil svým dětem, dlouho nevydržely. Brzy upadly nožičky, ručičky, hlavička. Tak skončila jejich existence.

Chápu dobře, že na ty loutky jste byl pyšný a nedal na ně dopustit?
Přesně tak. Navíc začáteční písmena Spejbla a Hurvínka jsou stejné jako mého jména.

Dostal dvojku z chování, protože nechodil do školy

Do školy jste chodil v Praze?
Odmalička jsem Pražák, takže to bylo jasné. Moje škola byla ve Strašnicích v Dubečské ulici, dneska je tam Metropolitní universita. Bylo fajn, že vedle byla budova gymnázia a celé to bylo propojené. Takže, když jsem skončil základku a šel na gympl, jen jsem chodil dovnitř jiným vchodem.

Jaký jste byl školák? Rebel, vzorňák, šprt, tichá voda?
To se měnilo. Na devítiletce jsem nevyčníval ani do plusu, ani do minusu. Takový průměr s několika trojkami. Když byly tři čtyři, považoval jsem to za docela slušný výkon. Hodně se to změnilo na střední, na gymplu. Řekl bych, že celkově to byl tak trochu průšvih. Začal jsem totiž mít jiné zájmy, než je škola.

Povídejte. Že by holky?
Přesně tak. Měl jsem kamaráda spolužáka a když se nám nechtělo z nějakého důvodu, který se našel dost často, jít do školy, tak jsme tam nešli. V jednom ročníku jsme do školy více nechodili než chodili. Byla z toho dvojka z chování.

Na střední vás rodiče nemuseli omlouvat?
Museli.

To ale tedy nemohlo vydržet věčně.
Taky to nevydrželo. Já jsem se ale naučil perfektně podpis rodičů, takže jsem si omluvenky podepisoval sám. A někdy jsem zašel za doktorkou, že mi je vážně špatně, bolí mě v krku, mám teplotu a že do školy nemohu, takže mi napsala omluvenku ona.

Ale provalilo se to.
No jasně. Jednou jsem byl doma opravdu nemocný. A máma zavolala do školy, aby mi odhlásila obědy. Tam jí řekli, že nic odhlašovat nemusí, protože je nemám zaplacené. Já si totiž peníze od rodičů na obědy schovával na jiné věci a obědy mě nezajímaly, když jsem do školy moc nechodil. Tak se to provalilo. Doma jsem to pěkně schytal. Rodiče se domluvili s třídní profesorkou, že je bude o každé mé absenci hned informovat. Taky jsem musel v prváku dělat opravku ze šutrů, tedy z mineralogie, to mi vážně nešlo. Ale přes prázdniny jsem se to našprtal a zkoušky udělal. Nejsem si ale jistý, zda jsem měl tohle všechno prozrazovat.

Aby vám neklesla prestiž? Myslím, že je to dávno promlčené. Nastoupil jste na vysokou…
Na peďák jsem chtěl jít. Asi to byla touha vytahovat se, předvádět se, předávat to, co umím. Ve studiu u mě nastala velká změna, moc mě to bavilo. Zkoušky jsem dělal na jedničky a po prvním ročníku jsem dokonce dostal prospěchové stipendium. Fakt mě to učení bavilo.

Základní škola, gymnázium, pedagogická fakulta. Jak to bylo s učiteli, kteří byli u vás ti „zlomoví“?
Těch byla řada. Namátkou si vzpomínám na první stupeň a bezvadnou paní učitelku Kecekovou. Na druhém stupni paní učitelka Richterová, která byla jako naše máma, hodně nás naučila, byla příjemná, ale přísná. Velkou a oblíbenou osobností naší základní školy byl ředitel Komárek. Na gymplu byl výborný profesor Králík na latinu, a pak třídní profesorka Železná. Například říkala, že musíme mít mezi sebou vztah důvěry. „Pokud mi nebudete nic zatajovat, já ty vaše průšvihy svým ženským šarmem s panem ředitelem nějak uhraju.“ Když jsem měl ty problémy s absencí, hodně se mi věnovala, domlouvala mi a vysvětlovala.

Myslíte, že kdyby byl tehdy Ámos, měli by tihle učitelé šanci?
Jsem přesvědčen, že by se dostali hodně vysoko.

Toužil být popelářem

Vaše profesní kariéra se motá kolem dětí, kolem školy. To jste měl od dětství? Nebo jste chtěl být závodník formule, policista, hasič, nebo snad popelář?
Trefil jste se, já toužil být popelářem, moc se mi líbilo, jak naskakovali a seskakovali z toho stupátka, prostě pro mě to byla romantika. Občas v žertu říkám, že kdybych se učil trochu hůře, mohl ze mě být popelář. Když jsem se rozhodoval kam po devítiletce, uvažoval jsem vedle gymplu ještě o automechanikovi. Řidičák jsem ještě neměl, ale už jsem jezdil autem. Nakonec ale vyhrál gympl a peďák.

Pojďme si probrat vaši profesní kariéru. Máte v ruce diplom z vysoké…
…a nastupuji na základku ve Vršovicích. Byl jsme tam jen chvilku a v podstatě dělal jen nástěnky, k ničemu jsem se nedostal, protože po týdnu jsem rukoval na vojnu ke Karlovým Varům, pak jsem chvíli vojančil v Praze. Během vojny jsem se zúčastnil rozhlasové soutěže, kterou jsem vyhrál. Tehdy mi šéfredaktor vysílání pro děti navrhl, zda bych nechtěl nastoupit do redakce vysílání pro školy. Jenže mě bavilo učitelování, chtěl jsem učit. Brzy jsem ale zjistil rozdíly mezi platem ve školství a v rádiu a rozhodl se pro rozhlas. Ale vymínil jsem si, že budu ve škole zkoušet, jestli jsou moje pořady pro školy užitečné. Takže jsem dva dny v týdnu učil na základce češtinu.

Někdy kolem roku 1984 vznikl v rádiu pořad pro děti Domino, u jehož zrodu jsem byl. Nová redakce publicistiky měla na svém kontě kromě Domina ještě pořady Meteor a Pionýrskou jitřenku. To už jsem učitelování nestíhal a tuhle kariéru jsem na čas ukončil. Vrátil jsem se k ní po letech, učil jsem cizince česky. K práci v rozhlase přišla ještě nabídka z televize na spolupráci s pořadem Vega, který jsem pak i moderoval.

Když bylo zrušeno „moje dítě“ Domino, tak lidé, kteří se kolem toho motali, takový fanklub, mě přiměl k myšlence založit DTA, tedy Dětskou tiskovou agenturu. To byl rok 1992.

Ve třídě mají i 166 tisíc žáků. Z českých učitelů jsou úspěšní youtubeři

Takže jste letos slavili.
Jo, DTA má za sebou třicet let. Stejně jako Ámos. No a já odešel z rozhlasu do časopisu Žena a život.

Psal jste rady ženám, jak „zacházet“ s muži?
To ne, měl jsem na starosti cestování a také stránku rad, jak třeba vyčistit kdejakou skvrnku. A jeden čas jsem tam psal horoskopy.

Ty jste si sám vymýšlel?
Ale kdepak, to se přece nedá vymýšlet (směje se – pozn. aut.)

Oblíbení učitelé z dětství by asi uspěli

Zlatý Ámos se poprvé konal v roce 1993 jako doprovodný program k výstavě hraček.
To byla velká výstava v Paláci kultury. Zkusili jsme to, přišlo mi, že to dává smysl, ohlas byl velice příjemný. Tak jsme si řekli, že to zkusíme i za rok, co to udělá. A povedlo se. Já jsem věřil, že to prostě bude fungovat.

Uvěřil jste, ale přesto, kolikrát byly okamžiky, kdy jste si říkal, že jste to měl zabalit?
Takové myšlenky mě snad ani nenapadly. V jednotlivých kolech se setkávám s bezvadnými lidmi, učiteli, dětmi. To mě vždy nabíjelo. Spolu s kantory prožíváme při finále několik dnů, vzniká bezvadná parta, s většinou vítězů jsme v kontaktu, píšeme si, telefonujeme si a scházíme se.

Co takový Petr Martínek?
Jasně, to byl první Ámos. V době vyhlášení mu bylo třicet, dodnes spolu komunikujeme. Ten odstartoval tu dlouhou a krásnou historii.

Když se potkáváte a navzájem se na setkáních k sobě blížíte, abyste se přivítali, blikne vám jejich příběh?
U některých ano. Třeba druhý Ámos Pavel Bednář předváděl ve finále neskutečné kousky. Zmíněný Petr Martínek zase recitoval ve finále své básničky. Když vidím Hanu Pacíkovou, vzpomenu si na její scénku s dětmi, ona totiž učí kriminalistiku, bezvadné. Nebo Jirku Luku vidím, jak s dětmi předvádí Malého prince.

Anketa má za sebou tři desítky let, měnila se nějak charakteristika oceněných?
Myslím si, že ne. V prvních ročnících panovaly obavy, zda děti nepřihlásí učitele, kteří nejsou nároční, přísní, ukázalo se, že to tak není. Myšlenka, že to budou pouze mladí učitelé blízcí žákům, se taky nepotvrdila. Když studenti přihlásili profesora Sedláka, který vyhrál, bylo mu pětasedmdesát, a ti studenti z chemické průmyslovky by pro něho udělali první poslední. Asi je to opravdu o tom, jaký ten člověk je, jaký má vztah k žákům, jaké má vlastnosti, není to o věku a o takzvaně hodném panu učiteli. I sami učitelé, kteří jsou oblíbení, říkají, že jsou přísní a nároční. A zdůrazňují, že důležité je nastavit pravidla a těch se držet, dodržovat je. To žáci oceňují, to funguje.

O peníze se v anketě nesoutěží

Pojďme si připomenout, jak vlastně celá ta Ámosovská mašinérie postupuje.
Na začátku je přihláška od žáků pro svého kantora. Ta musí obsahovat kromě stručné charakteristiky pedagoga a popisu jedné společně s dětmi prožité příhody i stovku podpisů.

Jak podpisy ověřujete?
My dětem věříme, to je základ. Kdo chce podvádět, obvykle ve výsledku podvede sám sebe. Stačí čitelně napsané jméno a příjmení a vedlo toho podpis. Nemusí to být jen žáci, ale třeba i bývalí žáci, rodiče, kuchařky, učitelé, prostě ti, co daného učitele znají. Správně vyplněné přihlášky postoupí do regionálních kol. Tam tři žáci před porotou musí zajímavě přihlášku obhájit. Do semifinále z regionálních kol postoupí 15 nominovaných. Při semifinále musí žáci svého kandidáta vybavit třemi věcmi, které dokládají jejich vzájemný vztah. Učitelky a učitelé pak přede všemi finalisty věci prezentují. Na závěr semifinalisté tajným hlasování vyberou šest finalistů. A pak už je na programu veřejné finále, v němž soutěží finalisté společně se svými žáky. Porota složená z organizátorů a partnerů ankety volí Zlatého Ámose. Žáci finalistů tvoří dětskou porotu a volí Dětského Ámose. Ámose sympaťáka vyberou na základě prezentací finalistů v ČT Déčko diváci hlasováním.

Držitelka Zlatého Ámose: Děti jsou stejné jako dřív, jen my dospělí je kazíme

Stalo se za ty roky, že vám zavolal známý a řekl: „Hele, Slávku, mám tam učitele, podívej se na to?“
Asi dvakrát se to stalo. Třeba jsem se sešel s kamarádem, ředitelem a on mi povídá, že ve škole má skvělou učitelku, jestli může soutěžit. Odpověděl jsem mu, že jasně. A on na to, že by ale potřeboval, aby vyhrála. Odvětil jsem mu, že to nezáleží na mně.

Paní učitelka vyhrála?
Nakonec ji vůbec nepřihlásili.

Je konec roku a vy máte před sebou nominace. Dokážete už odhadnout. kdo má šanci uspět?
V přípravném výboru si dáváme tipy. Ale já asi nemám správný odhad, mně to moc nevychází.

Byl jste někdy z výsledků zklamaný?
Asi dvakrát. Jednou to bylo, když porota přidělovala body podle toho, jak daný učitel přiřazoval správně citáty k autorům. Bylo to hodně o Komenském. A tenhle učitel ho měl asi nastudovaného, neudělal chybu a to mu pomohlo vyhrát. Říkal jsem si tehdy, že to nebyla příliš šťastná volba. Jenže pak jsem ho poznal blíže a musím uznat, že to je fakt bezvadný učitel.

Kolik peněz vlastně získá vítěz?
To je častá otázka, takže vás tímhle asi zklamu, že to není originální dotaz.

To chápu, ale nevadí mi to, na tohle se musí optat přece každý novinář.
Já vím. Peníze za výhru nejsou. Bylo by ale fajn, kdyby třeba byly pro danou školu. Vše je otázkou sponzorů a to není jednoduché. Zlatý Ámos dostane korunku a nějaké dárky od sponzorů, ale peníze to nejsou.

Nakousli jsme otázku peněz. Cítíte ze strany firem zájem anketu podpořit, nebo je musíte hodně přemlouvat?
Pro nás je to každoroční boj někoho získat. Spousta z oslovených firem říká, že je to bezvadná akce, super. Když přijde na řadu otázka, zda by nechtěli být partnerem, tak se většinou dozvíme, že dávají peníze na něco jiného, z jejich hlediska potřebnějšího. Záměrně říkám z jejich hlediska, protože si myslím, že z pohledu společnosti je kvalita vzdělání tou nejlepší investicí.

Ve kterém okamžiku cítíte na sobě největší díl nervozity?
Těch okamžiků je samozřejmě řada. Nicméně ten první přichází vždy v prosinci, kdy si říkám, že těch patnáct přihlášek není zrovna to, co bych očekával. Nejvíce přihlášek totiž přichází pravidelně mezi Vánocemi a koncem roku, kdy je uzávěrka.

Takže každé ráno při příchodu do kanceláře Dětské tiskové agentury, která je vlastně organizátorem ankety, se dam v sekretariátu ptáte: „Tak co, kolik jich dneska přišlo?“
Přesně tak to je. To je pro mě největší nervozita. Letos (rozhovor se uskutečnil 5. prosince) máme zatím více přihlášek než vloni. Takže tady ta nervozita v tomto ročníku nebude. Další okamžik, kdy je nervozita přítomná, je to, že si sice veřejné finále nacvičíme, ale pak je očekávání, zda vše se uskuteční tak, jak by mělo. A pro mě je velká nervozita ve chvíli, kdy jdu na pódium rozbalit obálku se jménem vítěze. Já to totiž do toho okamžiku opravdu nevím.

Vítězka Zlatého Ámose: Máme generaci nepohlazených dětí. Potřebují obejmout

Fakt ne?
Dosud jsem nebyl členem poroty, tak jsem to ani nechtěl vědět.

Máte v očích někdy při vyhlašování slzy?
Mně se to stává docela pravidelně. Dá se říci, že jsem tak trochu ubulený. Pravidelně se mi stává, když řeknu jméno vítěze, že si v tom okamžiku uvědomím, jak jsem tipoval, jak to probíhalo, vidím, jak to děti prožívají, tam ty emoce a slzy u mě jsou. Navíc, jakmile přečtu jméno, je to jako na fotbalovém derby. Transparenty, řehtačky, křik. Když nezazní jméno jejich učitele, je tam brek, nadávky, pískot. A ti, jejichž učitel vyhraje, zase brečí a křičí štěstím.

Ámos rovná se Hrzal. Nicméně kdo má v Ámosovi taky prsty?
Hlavními tahouny jsme já a tajemnice ankety Mgr. Jiřina Vrbová, bývalá zástupkyně ředitele na jedné pražské škole. Pak paní Jaroslava Šturmová, která má na starosti celou agenturu DTA a tedy i Ámose. Velkou pomocí je přípravný výbor, který je složen ze zástupců organizací, které pravidelně Ámose podporují.

Jste plný síly a nadšení. Nicméně myslíte i na následovníky, kteří by to po vás táhli dál?
Já už jsem to někomu chtěl předat, ale ono je to moc práce za málo peněz, tedy zadarmo. Mám tipy, kdo by to mohl převzít, ale zatím se mi to nepovedlo.

S manželkou se znají už šedesát let

Školský ombudsman, DTA, Zlatý Ámos. Netoužíte si odpočinout, trochu zabrzdit? Nebo vás to vše naopak nabíjí energií?
Odpočíval bych rád, dokonce jsem to i zkusil. Když byl covid a nejpřísnější opatření, seděl jsem doma s manželkou a to nešlo vydržet.

S manželkou?
Tak to nemyslím, ale celkově, ta nečinnost, nemožnost komunikace jinak než přes telefon a počítač. Máme chalupu v krásném prostředí Českého ráje a říkal jsem si, že až se přiblíží důchodový věk, hned vše ukončím a odstěhuju se tam. Zatím to nevyšlo.

A manželka se na to také těšila, že?
Jsme stejně staří a ona ještě učí. A zatím mi ty dva měsíce na chalupě přes prázdniny v kuse stačí. Já asi potřebuju být mezi lidmi a pořád něco organizovat.

Kde jste poznal manželku? Předpokládám, že na Ámosovi.
Ani omylem. My jsme spolu chodili už na základní školu.

Takže se znáte asi šedesát let.
To jo.

Láska z první třídy?
Ne ne, to přišlo až na gymplu. Znali jsme se, na základce chodila do áčka, já do béčka, na gymplu jsme chodili do stejné třídy a tam jsme se dali dohromady. Oba jsme pak udělali přijímačky na vysokou, na Pedagogickou fakultu University Karlovy.

Podmínky českého vzdělávání se zlepšují. Škola však třetinu dětí vůbec nebaví

Děláte oba ve stejné branži, takže má žena pochopení a od toho všeho vás asi neodrazuje, že?
Ale odrazuje. Nadává, že nejsem doma, že se starám o cizí děti a ne o vlastní.

Řekla vám za těch třicet let, když jste se vrátil z vyhlášení Ámose: Slávku, proboha, koho jste to zvolili?
Ano, komentuje to pokaždé. Ale s dovolením ještě bych přidal pár slov k rodině.

Povídejte.
Já se pořád cítím jako učitel, manželka je celoživotní učitelkou, obě dcery jsou učitelky, jen syn se učitelsky nepovedl – vyrábí letecké motory.

Ale syn má určitě něco z vás taky – vždyť jste byl na tu techniku a pošilhával po automechanikovi.
To je pravda.

Jak to vypadá, když se celá Hrzalovic rodina sejde na chalupě?
Ať už se sejdeme na chalupě, nebo kdekoliv jinde, je to jako ve sborovně.

To je chalupa, ale jak to vypadá u vás doma, když se večer vrátíte domů a s manželkou večeříte? Nebavit se o škole asi u vás nejde?
Já nevím, jestli to jde, nebo nejde, ale my se o škole bavíme vlastně furt. Navíc, jak jsem školským ombudsmanem, tak se jí často, když řeším nějaký problém, ptám na názor.

Nacházíte shodu?
Mě potěší, když má stejný názor jako já, když si prostě myslí to, co já.

Tak vidíte, to je pozitivní.
Nojo, ale to se stane málokdy. My se u toho obvykle nepohodneme, pohádáme. Nicméně na její názor často dám, vždyť má velkou praxi a řadu zkušeností.

Relax na zahradě a se sousedy u piva

Vy jste samá škola, máte čas na nějakého koníčka?
Baví mě zahrada na chalupě.

Co je tam vaší chloubou?
Chci, aby se to, co vypěstuju, dalo jíst. Třeba moje chlouba je první rajče, první paprika, první ředkvičky. Zahrada mě baví, na práce v chalupě nejsem odborník, ale práce na záhonku s výsledkem, který se dá jíst, je pro mě velké štěstí.

Vědí sousedi, že ten chalupář má něco společného se školstvím a chodí k vám pro rady?
Stává se mi to. I za manželkou přijdou. Když třeba starosta píše nástěnku a není si jistý pravopisem, nechá si to zkontrolovat, jestli tam nemá hrubku. O školství se občas mluví i na pravidelném pátečním pivě s partou místních a chalupářů.

Co byste popřál učitelům?
Vstřícné a chápající rodiče, to je moc důležité. A sborovnu. Mně se líbilo, když v každé škole byla sborovna, kde se o přestávce sešli učitelé a říkali si, co se stalo a jistě se tam vyřešila spousta věcí.

Co žákům?
Učitele, na které budou rádi vzpomínat. Prostě spoustu Ámosů.

A rodičům?
Ať jejich děti mají bezvadné kantory, se kterými se jim bude dobře spolupracovat.

Zakončeme rozhovor mojí oblíbenou otázkou: Spokojen?
S čím?

Tak, celkově, je prosinec, takže tady a teď…
Jsem spokojen. Kolikrát si říkám, že jsem v životě měl až moc velké štěstí, protože v podstatě to, co jsem chtěl dělat, co se mi líbilo, to jsem si v životě vyzkoušel. Učitelství, redaktora, novinařinu, Zlatý Ámos se povedl, vznikla DTA. A na závěr své kariéry jsem ještě školský ombudsman. Mám manželku, tři hodné děti a sedm bezvadných vnoučat. Se svým životem mohu být spokojen…

Tak jste to se mnou vydržel. Snad byla i nějaká ta otázka jiná, než jste zvyklý.
Bylo to příjemné popovídání. Jen teď to budete muset přepisovat. To vám nezávidím.

Maličkost, trvalo nám to 68 minut.
Hm. Vážně?

Jo. Copak?
Zajímavé, ten časový údaj. Mně je 68 roků…

Harmonogram 30. ročníku Zlatého Ámose
5. října 2022 – začal příjem přihlášek
31.12. 2022 - skončil příjem přihlášek
Leden, únor 2023 - regionální kola – Praha, Ostrava, Zlín, Olomouc, zámek Berchtold
9. března 2023 - semifinále, Praha
24. března 2023 - finále v hotelu Olšanka, Praha
25. března 2023 - galavečer, slavnostní korunovace a Kantorský bál, hotel Ambassador, Praha