„Ráno okolo šesti hodin nás překvapilo neobvyklé hučení letadel. Soused nám řekl, že k nám vtrhlo o půlnoci vojsko pěti států Varšavské smlouvy a Československo je přepadeno a okupováno tanky,“ popisuje Jaroslav Ševčík.

21. srpna šel do práce jako obvykle. „Mluvilo se tam o tom, že celá věc je nesmyslná. Po několika dnech pak u nás následovaly prověrky. Všichni zaměstnanci bez rozdílu, jestli to byli soudruzi, odboráři nebo nestraníci, byli dotazováni, jak to vidí. Zda souhlasí s tím, že tu přišli noví osvoboditelé,“ vysvětluje Ševčík.

Podle instrukcí z Prahy nesměl nikdo vystupovat proti nově vzniklé situaci. „Pokud to ale byl člověk, který stál za svým přesvědčením, řekl, mně se to nelíbí. To udělal například jeden ekonom. U prověrky neobstál a z podniku byl v září 1968 vyhozen. Učil pak na průmyslové škole,“ podotkl pamětník.

Ve zlínském spojařském podniku se podle něj ale více přijímalo, než propouštělo. „Přijímali jsme hodně vojáky, kteří byli propuštěni z armády, protože nesouhlasili s příchodem Sovětů. Byli mezi nimi zkušení lidé, kteří měli technické vzdělání či vysokou školu. Potřebovali jsme je,“ přiblížil Ševčík.

Jeho vzpomínky na okupaci se však nevztahují jen k amosféře v podniku, kde pracoval. „Nejvíce mě děsil na polopusté křižovatce v Prštném sovětský tank, s namířenou dělovou hlavní a kulomety proti autům a trolejbusu přijíždějícím do města od Otrokovic. Člověka zachvátil strach, odpor k nepříteli a také bezmocnost v přítomnosti, obavy z budoucnosti,“ dodal Ševčík.