Sedím v potemnělém kině… Na sedadlech kolem mě tuším postavy známých umělců, lidí z veřejné správy a snad i senátora. A vzpomínám, jak to vlastně všechno začalo. Odpočívám na lavičce nad Penny marketem na „Jižňácích“ a přichází ke mně stará cikánka, se kterou jsem se už několikrát setkala v kostele (a nutno říci, že tam vždy udělala nějaké vtipné faux pas).

Něco mi vypráví a jediné, co si z toho později pamatuji, je bolest nad životním údělem tohoto zvláštního člověka.
Proč o tom nenatočit film?

Hlavní postavu dokumentu je nutné dobře poznat. Aby film nešel jen po povrchu věcí, aby byl opravdu o konkrétním člověku a ne o dojmu z něj.
Vilma z něčeho usoudila, že jsem stejně chudá a osamělá jako ona a nabízí mi, abych bydlela s ní - jako dcera. Tak se vrhám do tvůrčího dobrodružství a nechávám se „adoptovat“. A tím se mi otevírá nový svět. Tahle osoba, na kterou většina lidí hází opovržlivé pohledy, umývá za nemocné sousedy podlahu, aby si vydělala na chleba, a ten vám pak celý věnuje.

Jednou stěhujeme z jedenáctého patra nefunkční ledničku, podruhé se bavíme ve městě s lidmi, kterým se slušný člověk vyhýbá (věděli jste, že jeden ze zlínských bezdomovců býval filmařem?).

Vilma možná neumí používat mobilní telefon, ale životní moudrost jí nechybí. A postupně mi odkrývá svůj životní příběh.
A film se tvoří. Dělám ho srdcem a věřím, že je to z něj cítit.

Vedoucí ateliéru na UTB přispěli skvělým nápadem udělat film malovaný (v duchu naivního romského umění). Práce na teoretické části diplomky o romské kultuře mi zbourala několik předsudků a dala větší lásku k tomuto zvláštnímu etniku. A stále maluju fáze. Zhruba po roce končí film, mé studium i vztah s Vilmou. Přestěhovala se kamsi do Malenovic (což byl její sen) a nemám na ni žádný kontakt. Už se asi nikdy nedozvím, jak se jí film líbí, ale nejspíš to tak mělo být.

Když mi pak během vandru po Rumunsku přijde telefonát, že film vyhrál cenu děkana, dost mě to překvapí. A pak takových zpráv přibývá. Celoroční vstup do artového kina zdarma? Jako by někdo věděl, že se zlomeným obratlem se mi bude špatně vydělávat. Promítání na Anifestu a cena za nejlepší animovaný film na mezinárodním festivalu studentských filmů v Písku. Přebírám ji a rozhodně si v té cikánské sukni nepřipadám jako hvězda. Ale co už.

Jo, a teď sedím u počítače v jedné postprodukční společnosti a krátím si čas při rendrování psaním článku do tohoto časopisu.
Zvláštní, vždycky jsem přece chtěla být malířkou :-)