Jak se daří půdě ve Zlínském kraji?
Problémy spojené s půdou jsou natolik univerzální, že mají platnost pro celou střední Evropu. Na Zlínsku, ale i v dalších našich krajích, se vlastnosti půdy zkrátka změnily. A stalo se tak zapříčiněním člověka. Půda už nepije a nedýchá tak, jako pila a dýchala v minulosti. Obrazně řečeno, celý život směřujeme k tomu, že nás jednou uloží pod zem. Přesto o půdu, po které šlapeme, nejevíme téměř žádný zájem. Podle mých zkušeností s hospodáři a zemědělci se nám lidem prostě nedaří pochopit požadavky těch tvorečků, kteří odnepaměti dělají půdu půdou.

Jak jim tedy máme porozumět?
Zapomínáme na to, že „záměry“ půdy se trošku liší od našich lidských plánů. Přírodní půda směřuje k ochraně všeho, co umožňuje každoroční cyklus života rostlin, živočichů a mikrobů. Zkrátka a dobře, přírodní půda má mechanismy, jak své zdroje bránit a jak umožnit život pouze těm organismům, kteří jsou v daném místě nejúspěšnější. Chrání tedy druhy, které umí nejlépe využít srážky a sluneční záření v daném místě a nemá důvod se o své vlastní bohatství dělit s hospodářem. Naopak hospodář má zájem o co největší produkci. Odvezení části půdního bohatství s úrodou není „záměrem“ půdy. Je to pro ni ztráta. Záleží na hospodáři, jak ji nahradí. A z toho plynou velká nedorozumění.

Takže půda směřuje ke stabilitě a proto chce, aby na ní rostl les. Jak jsme tedy na ní vyzráli, aby nám navzdory své přirozenosti sloužila jako zemědělská plantáž?
V průběhu první poloviny 20. století jsme objevili a zdokonalili výrobu dusíkatých hnojiv. Zjistilo se, že jejich využití v zemědělství může zajistit více než dvojnásobnou produkci. Hospodáři nabídli dusíkaté látky a půdní systém se přizpůsobil. Nikdo ale neměl nejmenší tušení, že se to po určité době projeví degradací půdy a jejímu postupnému návratu k výchozí minerální podstatě. Při snaze o revitalizaci půdy dnes nevystačíme jenom se znalostmi přirozených cyklů živin. Příroda a rostliny jsou připraveny na partnerský vztah. Na to, že hospodář porozumí schopnosti adaptace půdy v daném místě a že přítomným organismům poskytne to chybějící. Pokud chápeme půdu celostně, jako systém, tak vidíme, že na každý zvadlý lísteček čeká zástup půdních organismů, které jsou schopny navzájem se zastupovat. Příroda je připravena na celé spektrum situací, které mohou nastat. Od jara do zimy, od suchého prostředí po přemokřené. Půda se přizpůsobí nabídce.

Dusíkatá hnojiva tedy ve výsledku půdu vyčerpala?
Není to nic nelogického. My jsme si z celého spektra živin vybrali jen několik málo látek, které rozhodují o kvantitě produkce. Těmito živinami jsme pak rostlinu zahrnuli a ona je proto přestala vnímat jako nedostatkové. Jako hospodáři jsme si neuvědomili, že když budeme povzbuzovat minerálními hnojivy růst rostlin, tak že tím donutíme půdní systém chovat se závisle. Odnaučili jsme půdu samostatně ukládat a zpracovávat živiny. Veškerou energii získanou ze sluníčka investuje tato minerální výživou podporovaná rostlina jen do nadzemního růstu. Hospodář je spokojený, protože má ekonomicky úspěšné pole. Čím byla sklizeň úspěšnější, tím víc prostředků šlo do nových systémů intenzivního zemědělství. Už se vyvíjejí roboti, kteří budou obstarávat péči o rostliny a my přitom zcela zapomínáme vnímat základní a mnohem důležitější věci, jako je třeba červivost půdy.

Takže bychom se spíš měli starat o žížaly?
Žížaly a jim podobní tvorové jsou hlavními architekty stavby půdy. Lepí ji a tmelí svými výměšky a vytváří tak krásnou, kvalitní a hrudkovitou strukturu půdy. Taková půda je schopná polknout i 50 mm srážek z nějaké silné průtrže a ještě se zeptat: „Svatý Petře, to bylo všechno?“ A na druhé straně máme ornou půdu, která nese třímetrovou kukuřici a nezvládne pohltit ani prudší déšť o 10 mm. S intenzivnějšími srážkami se dává do pohybu, eroduje. Těmto do očí bijícím rozdílům musí rozumět snad všichni. Přesto se najdou mnozí, kteří namítají: vždyť ta kukuřice vypadá náramně krásně, je zdravá, nevytvářejte umělé problémy a řekněte, jak jinak byste chtěl vypěstovat třímetrovou kukuřici?

A co jim na to říkáte?
Pokud se nastartuje změna hospodaření na půdě, ve které chybí život, tak bezprostřední výsledky budou rozpačité. Jestli přestaneme rostlině nabízet živiny prostřednictvím minerálních hnojiv, tak se bude snažit produkovat velké množství cukerných látek do půdy a utlumí viditelný růst. Vznikne neuvěřitelně bohatý kořenový systém, ale hospodář bude mít jen oči pro pláč, protože trh to ocenit neumí.

Jak tedy dostat život zpátky do půdy?
Ve zdravých půdách, na kterých se nepoužívala chemická hnojiva a pesticidy, se pod každým hektarem skrývají půdní organismy o celkové hmotnosti odpovídající asi 20 až 50 krav. A zde vidíme první rozpor. V našich podmínkách je hektar louky schopen uživit jen dvě kravičky a přitom deset- až dvacet-krát více takových máme skryto v biomase půdních mikroorganismů a půdních živočichů pod povrchem. Ano, naprostá většina spí velmi hlubokým spánkem a nepotřebují péči. Čekají na příležitost, na rostlinný kořen, který je životodárnými šťávami probudí k bouřlivé aktivitě, aby otevřely půdní spižírny se živinami. Právě takto je zajišťována výživa pro ten dobytek nad zemí. Dokážeme přijmout představu, že se o takové podzemní stádo půdních organismů musíme starat? Přestože z nich není mléko a maso, ale jen udržují koloběh vody i vzduchu a červivost půdy? Když tuhle představu přijmeme, můžeme bez velkých hesel zahájit změnu na každém políčku a za každými humny.

Předpokladem pro to je ale vzdát se průmyslových hnojiv. Dokáže nás tento způsob zemědělství uživit?
No, na to můžeme najít odpověď poměrně snadno. Na mnoha místech na světě jsou dlouhodobé pokusy na kontrolních parcelách. A v rámci těch pokusů bylo zjištěno, že když se to opravdu dělá poctivě, tak dlouhodobý pokles výnosů je jen 10 až 20 % oproti konvenčnímu zemědělství. Důležité je udržovat co největší druhovou bohatost pěstovaných rostlin a zaměřit se na podporu popisovaných půdních organismů. Jsou to přece jenom tvorové, kteří vytváří a opečovávají půdu již více než 400 milionů let.