Narodil se na Hodonínsku, ale spoustu let už žije ve Zlíně. Během druhé světové války bojoval v první linii, pět let strávil v kriminále coby politický vězeň. Svou první báseň napsal ve třinácti letech. Plně se začal věnovat psaní až ve svých sedmdesáti letech. Dnes je mu osmdesát osm let a stále vydává prózu i poezii.

Vzpomenete si ještě, o čem byla vaše první báseň?

No jistě, ale je to dlouhá historie. Do mého rodiště se vrátil ve čtyřiatřicátém roce člověk z ruského zajetí. Jen si to vezměte. Narukoval v roce 1914 a domů se vrátil po dvaceti letech ze sibiřského kriminálu. Doma už byl dávno prohlášený za mrtvého. Jeho žena se znovu vdala a s druhým manželem měli pět dětí.

To je smutné…

Nejsmutnější na tom je, že když se vrátil, všichni ho poznali, jen právě jeho žena ne. Proto mě ten příběh velmi dojal. Napsal jsem o tom báseň, která měla asi čtrnáct slok.

Máte ji ještě doma?

Kdepak. Když za druhé světové války přecházela fronta, tak Rusáci mi rozházeli celý můj pokoj a už jsem ji neviděl. Ale první sloku si pamatuji: Již pryč jsou kruté mrazy, sněhy, již zmizel křehký jezer led, teď příroda je plna něhy a jaro vplétá v závoj květ. Báseň jsem věnoval svému třídnímu učiteli na měšťance Karlu Kapounovi. Vůbec jsem neměl tušení, že je básník. V té době měl vydaných už sedm sbírek a my klučiska jsme to samozřejmě nevěděli. Na škole byla velká sláva. Učitel to přečetl v kabinetu a v chemii se potom nezkoušelo, poněvadž jsme si povídali o básních. Kluci mě pak málem nosili na rukách, ale ne pro tu báseň, ale proto, že se nezkoušelo. (Smích.)

A co první kniha? Kdy jste se naprosto seriózně pustil do psaní?

Asi až v sedmdesáti letech. Napsal jsem pro moji maminku novelu s názvem Baťovec Jan Trecha. Část děje se odehrávala tady ve Zlíně a část v Jugoslávii. Když jsem knihu pak prodával, tak ke mně přišel jeden starší pán a ptal se, zda jsem v Jugoslávii skutečně žil. Na to jsem mu odpověděl, že tuto zemi znám jen z mapy a ještě ke všemu špatně. On mi nevěřil. To mne utvrdilo v tom, že kniha je dobrá.

V jakém nákladu vyšla?

Vydalo se pět tisíc výtisků a k mému údivu byly brzy vyprodané.
Když se vaše knihy dobře prodávají, proč tedy trávíte čas na ulici?
No právě! Takhle jsem přišel k tomu prodávání vlastních knih. Zatímco v knihkupectví se prodalo dvacet kusů, já jsem jich na ulici prodal třináct set.

Čím to je?

No tak to víte. S lidmi musíte mluvit. V knihkupectví knihu lehce přejdou, ale když se s nimi dáte na ulici do řeči, rádi si ji koupí. Ten náklad pěti tisíc výtisků byl za půl roku vyprodaný. Pro mě je prodej na ulici hlavně studiem psychologie naší společnosti.

To vás muselo povzbudit. Co následovalo?

Když jsem viděl, jaký mám úspěch, tak jsem se dal na básně. V té době jsem pracoval jako skladník a měli jsme v podniku dvě stě žen. Když měla některá svátek nebo narozeniny, ostatní přiběhly a říkaly: pane Husek, napište nám pár veršů. Nemusí to být dlouhé, stačí krátké…Ty bláhové nevěděly, že čím kratší, tím těžší. (Smích.) První básnickou sbírku jsem věnoval rodnému kraji. Vyšla v roce 1993 pod názvem Navždy mi bude znít. Po roce pak následovaly Humorné povídky z Podluží v moravskoslováckém dialektu. Po nich přišla básnická sbírka Vyznání.

Vypadá to, že jste se snažil v psaní dohnat to, co jste během života zameškal.

Dá se to tak říci. Téměř to vychází na jednu knihu ročně. Zatím jsem vydal šest básnických sbírek a šest próz.

Z čeho čerpáte?

To je různé. Básně jsou samozřejmě o lásce, o domově, o přírodě. A próza? Vydal jsem román Teiko, který pojednává o velké lásce českého lékaře a japonské houslistky. Za vlády vrahů, která se dočkala i druhého vydání, je vzpomínkou na padesátá léta v kriminále. Jednu publikaci jsem napsal pro nejmenší. Bylo by to na dlouhé povídání.

Zmínil jste kriminál. Byla to určitě těžká životní zkouška. Můžete trochu zavzpomínat?

Víte, i po letech vzpomínky bolí. Takže jen krátce. 16. února 1955 jsem byl zatčen a převezen do Hradce Králové, kde mě odsoudili pro údajnou velezradu na jedenáct let těžkého žaláře. Po soudě mě eskortovali do Prahy na Pankrác. Později jsem prošel třemi koncentračními lágry, kde jsme dolovali uranovou rudu. Po několika úrazech a nemocích mě převezli do pověstné věznice Kartouzy. Tady vězni brousili sklo. Pro špatné plnění normy mě obvinili ze sabotáže a vsadili na samotku.

Pro většinu lidí téměř nepředstavitelné. Jak jste to zvládl?

Vždycky říkám, že život mi zachránila amnestie, která mě zastihla v roce 1960. Když jsem se vrátil domů, vážil jsem něco málo přes padesát kilo.

Pojďme k příjemnějším věcem. Máte nějakou knihu rozpracovanou?

No jéje! Připravuji reportáž z vlastního života. Bude se jmenovat Labutí dvojzpěv. V rukopise mám ještě Moderní rodiče a děti. Je to pedagogické téma o výchově dětí. Knihu jsem napsal ještě za totality, ale jako politický vězeň jsem neměl šanci na vydání. V šuplíku mám i nějaké náměty k filmům. Třeba se někdy najdou peníze na jejich zfilmování. Těch námětů je víc, tak doufám, že to všechno stihnu zpracovat.