Za román byla oceněna také Literární cenou Knižního klubu a prestižní cenou Magnesia Litera za Objev roku 2002.

Nyní se na pulty knihkupectví dostala její autobiografická kniha s názvem Nebe nemá dno. Tu představila čtenářům v pondělí 1. listopadu od 17 hodin ve zlínském klubu Loft 577, kde také svoji novinku pokřtila.

„Kniha vznikala dlouho. Nigerijský spisovatel Wole Soyinka v jednom rozhovoru řekl, že píše pořád, i když zrovna nepíše. To je přesné. Proces tvorby se nedá nějak ohraničit, vymezit. Takže úplný začátek knihy Nebe nemá dno by se dal vysledovat až někam do roku 2002. Pak jsem ji v různých obdobích odkládala a zase se k ní vracela, fáze intenzivního psaní nastala až koncem roku 2007. Takže by se dalo říct, že čistého času jsem ji psala něco přes dva roky,“ vzpomíná spisovatelka.

Jaký je to pocit po takové době své „dítě“ vypustit do světa?

Pocit je to samozřejmě dobrý. Jsem ráda, že v tuto chvíli si kniha jde svou vlastní cestou. Vložila jsem do ní svůj příběh, vyprávěla jsem, jak nejlépe jsem uměla, a teď je na ní, jak si přitáhne čtenáře. Já už jí můžu jen popřát hodně štěstí a zamávat šátečkem. (Úsměv.)

Na rozdíl od vašeho debutu je Nebe nemá dno autobiografickou knihou. Nevím, do jaké míry mám pravdivé informace, ale prý jejímu vzniku předcházely pohnuté události ve vašem životě. Bylo pro vás psaní jakousi katarzí?

Informace o autobiografičnosti Nebe je pravdivá. (Smích.) Osobně knihu nepovažuji za román, ale spíš za dokument či reportáž, protože pro mě to není vůbec žádná fikce. Psaní pro mě bylo určitě katarzí, i když jsem o tom takto neuvažovala. Katarze je silné slovo, ale v tomto případě asi naprosto vhodné. Touto knihou jsem se rozhodla sdílet něco hodně niterného a osobního, což zároveň znamenalo překonat strach z takového kroku. I v tom pociťuji velké osvobození.

Můžete pro čtenáře poodkrýt něco z děje?

Nebe nemá dno je knihou o svobodě. Je knihou hledání souvislostí a probouzení nebo spíš rozpomínání se. Hlavní postava se dozvídá, že má rakovinu, což jí obrátí život vzhůru nohama. Diagnóza se tak stává impulzem k výpravě do amazonského pralesa a pak i nevadské pouště, kde se pokouší znovu najít smysl života. Stane se takovým novodobým parsifalem a cestou objevuje nové krajiny a prostory uvnitř i vně, propojuje zdánlivě protichůdné a neslučitelné komnaty, nachází paralely mezi světem domorodých šamanů a kvantových fyziků, mezi notovým záznamem a matematickou rovnicí. Uvědomuje si, že její příběh je zároveň vaším příběhem a naopak, že se prolínají, zapadají do sebe. Text střídá deníkové záznamy s cestopisnými črtami a prolíná je s emaily a pohledy do nejhlubšího nitra.

Zajímalo by mně, zda už máte na novinku nějaké ohlasy a kdo byl vaším prvním kritikem?

Prvními předskokany, kromě šéfredaktora Odeonu, byli dva z mých přátel, kteří četli knihu ještě před vydáním a svými hlasy a postřehy se také podíleli na její finální podobě. Ohlasů je, za tu krátkou dobu, co je kniha na trhu, překvapivě hodně. Chodí mi dopisy od čtenářů, často velmi dojemné, kteří mají potřebu napsat o svých pocitech a často sdílet i kus svého životního příběhu. To je ta nejlepší odměna. (Úsměv.)