Vedle Dáši Bláhové, která hru přeložila do češtiny, se představí Míša Sajlerová a také herečka a moderátorka Jitka Asterová. „Tělo hrajeme třetím rokem a musím říct, že je to lepší a lepší,“ pochvaluje si Asterová.
Máte spočítané, kolik repríz už jste s inscenací absolvovali?
Jejda! To neodhadnu. Stovka to určitě bude, ale spíš už něco přes stovku.
Hra volně navazuje na Monology vagíny, které už několik let vyprodávají sály po celém světě. Sklízí i Tělo stejný úspěch?
Musím říct, že zpočátku to nebyl takový boom jako Monology. Je to o těle celém. O tom, jak se člověk vypořádává se sebou samým. Jak je neustále nespokojený, dělá blbosti, plastiky, jde do extrémů, žere, nežere, diety, cvičení… Když byla před třemi lety premiéra, tak reakce nebyly zdaleka takové, jaké jsou teď. Doba pokročila a už i v naší zemi funguje, že když se o sebe člověk nestará, vlastně pomalu nemůže normálně fungovat. Lidi se s tím ztotožňují. Já ve Vagínách alternuju s Aničkou Polívkovou a tak můžu hodnotit. Reakce jsou bouřlivé čím dál tím víc.
Je představení určeno hlavně ženám, nebo si v něm najdou to své i muži?
V Těle určitě. Trápením autorky inscenace, Eve Ensler, bylo břicho. A co si budeme povídat, hlavně muži u nás mají problémy s břichem.
Jenže oni se tím zas až tak nezabývají…
To byste se divila. Já myslím, že už to začínají řešit. Faktem je, že občas se chlapi v hledišti zaseknou a tváří se, jako že jich se to netýká, ale pak se ohromně baví.
My ženy jsme schopné pro krásu udělat hodně. Jak to máte vy? Pečujete o sebe kvůli sobě samé nebo se hlavně potřebujete líbit druhým?
Já jsem nikdy nic sama kvůli sobě neudělala. Mě motivuje okolí. Dobře. Půjdu cvičit, budu krásná… A já si říkám: půjdu cvičit, budu krásná proto, abych se někomu líbila. Samozřejmě bych kvůli partnerovi nešla pod kudlu. To jako ne. Pokud bych se tak rozhodla, muselo by jít jen o moje vlastní předsvědčení. Ale já to mám tak, že když jsem čerstvě zamilovaná, většinou hubnu. (Smích.)
Když jsem viděla Monology, tak mne při některých pasážích až mrazilo. Ať už to byl příběh znásilněné ženy nebo dívky, která musela podstoupit obřízku. Může divák čekat podobně silné příběhy i při sledování Těla?
Když jste to vzpomněla, mám úplně husí kůži. Ano, jsou i v Těle. Hra nekončí vůbec dobře, ale to bych nerada prozrazovala. Žánrově jsou obě inscenace hodně podobné. V jedné chvíli se lidi popadají smíchy za břicho a vzápětí jim až zatrne.
Můžete prozradit, který z příběhů vám přijde nejabsurdnější?
No tak já si přihřeju vlastní polívčičku. (Smích.) Je to o paní Jelítkové, která si vezme plastického chirurga, nechá se komplet přešít a objíždějí s manželem soutěže krásy. Ale ona je vlastně v tom své světě spokojená…
A nejdojemnější?
Tak to je určitě monolog Dáši Bláhové, který se týká anorexie. A hodně mrazivý je příběh holky, která si v šestnácti nechá zmenšit prsa, protože ji obtěžuje přítel její maminky. Tak jí maminka dá dárek a jí nechá uříznout prsa. Tohle hraje Míša Sajlerová. Když to shrnu, během představení přijde spousta okamžiků, kdy byste slyšela spadnout špendlík.
Co pro vás osobně znamená slovo krása?
Když se člověk krásně cítí. Určitě každý z nás máme v životě momenty, kdy se podíváme na sebe a řekneme si: jsem hezká, nebo jsem hezký. A to ne proto, že máme nové náušnice. Souvisí to s vnitřním pocitem. Já si myslím, že člověk je nejkrásnější, když je zamilovaný. Potom z něho krása úplně vyzařuje.
Pozvěte diváky na čtvrteční představení.
Já bych chtěla pozvat všechny dámy, pány, dívky, mladé muže i seniory. Prostě všechny, kteří jsou nespokojení se svým tělem. Což je devadesát procent naší populace. Tam se určitě najdou a najdou také řešení, jak s tím žít.
