Skoro podzimní počasí zapříčinilo mírné zpoždění a na novém pódiu musela vyrůst střecha, která zmenšila prostor více než stovce účinkujícím. Ti si s tím ale hravě poradili. Od deseti hodin se po valašských horách nesla melodie i zpěv cimbálovky Jiřího Nechanického. „Těšíme se na Rokytu, je opravdu dobrý a navíc se známe,“ prozradil návštěvník Stanislav Plášek ze Vsetína, který se prý sám věnuje folkloru od osmi let a působil například v souborech Jasénka či Lipta. K tomu dodala další Vsetíňačka Dáša Ilková: „Je dobře, že se vyčasilo a soubory mohou vystupovat. Folklor vždy pohladí na duši,“ řekla.

Jan Rokyta uvedl program nazvaný Struny a cifry, ve kterém mohli posluchači porovnat cimbálovky Ondřejnica, Soláň a muziku Martina Hrbáče. Zároveň však začal program také na hlavním pódiu. V půlhodinových okénkách se představily dětský soubor Vsacánek, kde nejmladší vystupující Kristýnce bylo pět let a Vizovjánek. Členové souborů si představení chválili, i když měli občas problém s doslova sjezdovkou k pódiu, kterou vytvořila mokrá tráva a bláto. „Dobré to bylo. První jsme ukázali žňové tance, pak přišla na řadu pověst z Vizovic O svatém Blažiji, klobůcká točená a rozloučili jsme se polkou,“ prozradil Tomáš Mikeska, který působí v souboru Vizovjánek už sedmnáctým rokem. Ani lašský soubor Ondřejnica ze Staré Vsi nad Ondřejnicí se nenechal zahanbit. Jmenuje se právě podle řeky. Účinkující zatančili na písně Leoše Janáčka.

Poté již přišly na řadu populární ženský pěvecký sbor Karlovjanky z Velkých Karlovic. Zájem provázelo i pásmo souboru Velička, který přijel až z Velké nad Veličkou na Hodonísku. „Není to za humny a jsme moc rádi, že dorazili,“ řekla Jana Křenková z pořádajícího sdružení pro rozvoj Soláně. Soubor vystoupil s Horňáckým mužským sborem. Kolem dvou hodin odpoledne dostali při závěrečném galaprogramu opět prostor všichni účinkující.

Stanoviště řemeslníků bylo v obležení i tento rok. Koutek obsadil například dráteník Pavel Adamec, který nejenže bravurně ovládá staré řemeslo, ale dokáže o něm ještě vyprávět. „Rád kombinuji drát z plechem, je to tak zajímavější. Drátenictví je řemeslo našich předků. Známe ho od sedmnáctého století a za vznik můžeme poděkovat slovenským drotárům,“ řekl Adamec, který ač žije ve Vizovicích, sám je původem ze Slovenska.

Návštěvníci promrzlí na kost si dopřávali gořalku a žaludky zasytili grilovanými kotletami. Občas sice zahřmelo, ale zpěv soboru hromy přehlušil.