Prozaik převzal minulý týden za svoji knihu Na krásné modré Dřevnici prestižní cenu

Zlínský prozaik Antonín Bajaja se od minulého týdne může pochlubit právě touto prestižní cenou. Obdržel ji z rukou ministra kultury za svůj poslední román Na krásné modré Dřevnici.

Jak vzpomínáte na slavnostní večer v pražském Veletržním paláci?

Zatím nevzpomínám, ještě mám v paměti zmatek. Až se usadí a vznikne nějaký tvar, možná si na něco vzpomenu a třeba z toho bude thriller. (Úsměv.)

Když jsme spolu krátce hovořili minulý týden, řekl jste, že pociťujete nejenom radost, ale také úzkost. Který z těchto pocitů momentálně převažuje?

Žádný, pořád se přetahují. V Praze jsem chytil lehkou virózu, beru Anopyrin a piju čaj, trochu se mi točí hlava. No pokud jde o radost, kdo by ji neměl, když ho někdo pochválí a dá mu peníze? Jenže mě pochválil a obdaroval Stát. Kdo co to je(?), ptám se prvním pádem a padá na mě úzkost. Ta je vícestupňová, protože si taky uvědomuji, po kom jsem tu „štafetu“ převzal.

Vaši úzkost chápu. Těch zvučných jmen je spousta…

To ano. Například básník a někdejší mukl z uranových dolů Zdeněk Rotrekl, na jehož verších teď svým studentům filozofické fakulty olomoucké univerzity objasňuji podstatu poezie. Před Zdeňkem Rotreklem dostal tu cenu Ludvík Vaculík, studentům předčítám jeho fejetony. A před ním ji dostal Milan Kundera, Vladimír Körner… a tak bych mohl pokračovat přes Petra Kabeše, Květu Legátovou, Karla Šiktance, Josefa Škvoreckého… až k Ivanu Divišovi. A kdybych se vydal k prvorepublikovým kořenům (r. 1920), musel bych vyslovit například jméno Karel Čapek. Vám by se nezatočila hlava?

Dozajista. Když jsem mluvila s jedním z porotců, prozradil mi, že na vaší knize se shodli jednomyslně. Tušíte, co je na ní nejvíc zaujalo?

Netuším. Ale protože kniha vyšla už před rokem, všimlo si jí mnoho recenzentů a ozvala se mi spousta čtenářů, a to z celé republiky. Tož vím, že obecně převládá názor, že jsem se dokázal odpoutat od škatulkování, které lidi dělí jen na dobré a zlé. A že i na tragiku nahlížím s laskavým humorem. Básník Zeno Kaprál to v laudatiu, které přednesl v Praze, vyjádřil takto: „Mezi znepokojivé sentence Williama Shakespeara patří konstatování, že zlo, které lidé činí, žije po nich. Antonín Bajaja upozorňuje na skutečnost mnohem radostnější. Totiž, že zlo, které lidé činí, nepřežije hanbu výsměchu.“

Děj jste zasadil do svého rodiště. Když porovnáte Zlín vašeho dětství a dospívání s tím dnešním, který je vám bližší?

V jedné národní písničce – je to takový cajdák – se zpívá: za našich mladých let, bejval svět jako květ, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře. Říká se tomu dětinštění. Lidé dělají pořád stejné chyby. A lidstvo pochopitelně taky. Ještě jsme se nenaučili zacházet se svobodnou vůlí, kterou se lišíme od zvířat. Pořád něco špiníme, pak zase čistíme a špiníme a čistíme a tak dále.

Vím, že psaní není o cenách, ale nedá mi to se nezeptat. Máte doma Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta, novinářskou Cenu Křepelek, ocenění za soutěž Evropský fejeton, Magnesii Literu, ocenění za úzkou nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého a Státní cenu za literaturu. Máte „zálusk“ ještě na některou z dalších?

Problém je v tom, že napřed musím něco napsat. (Úsměv.)