Kdo vás k výtvarnému umění a sochařině vůbec přivedl?

Můj dětský sen vždycky bylo stát se výtvarnicí, nejspíš proto, že mi kreslení šlo a okolí obdivovalo mé prvotiny. Nějak se mi to zdálo být samozřejmé. Když jsem přijížděla k babičce na víkend, tak děda maloval olejovými barvami. Bylo mi asi šest a obdivovala jsem, jak dovedl namalovat mraky a vodu. Maminka mě přihlásila do základní umělecké školy k paní Slavomíře Foretové a pak už vlastně to byl jen krůček k tomu, že jsem zkusila přijímačky na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště.

Z toho bych vyvodila, že se věnujete malbě. Ale pokud se nepletu, teď je vaším oborem sochařina.

Mám ráda grafiku, ale akademická malířka Eva Siblíková Chmelařové spolu se svým mužem mi řekli, že by bylo škoda nezkusit sochařinu, když mám prostorové cítění. Vlastně jsem netušila, do čeho jdu. Ale teď vím, že to byla dobrá volba. A ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem byla na kamenosochařském oboru pod vedením akademického sochaře Zdenka Tománka. Nyní studuji v Brně na FAVU v ateliéru Jana Ambrůze.

Jak vznikl nápad pustit se do takového díla jako je křížová cesta?

Ateliér mi dává prostor pro realizaci vlastních prací, poznání nových materiálů a prostor pro experimenty. Líbí se mi filosofie Ambrůzova ateliéru také proto, že neváhá oslovit velké firmy s žádostí o pomoc při tvorbě velkých soch. Takto vznikala i křížová cesta za značného přispění Perfy Brno a Českomoravského cementu. Kříže se podle mého návrhu vyráběli v roce 2006 přímo v provozovně Kuřim, kde vznikala jak forma pro kříže i odlití do betonu. Vybavení umožnilo nalít tak tenkou vrstvu betonu, aby kříže byly stabilní, ale subtilní zároveň. Jednotlivá zastavení křížové cesty jsou tvořena křížem o velikosti nad dva metry. Vnitřní prostor tvoří dutinu, do které se může postavit člověk a přijmout tak na sebe podobu kříže.

Není beton trošku netradiční materiál?

Beton splňuje všechny potřebné vlastnosti a zároveň působí svou syrovostí, že se dobře hodí k tomuto tématu. Křížová cesta v sobě nese tradiční prvky křížových cest, které známe již staletí. Pojetí je ale nové. Myslím, že se mi podařilo najít dobrý a vhodný tvar kříže, který vychází z lidských měřítek a zároveň vznikly rámy pro průhledy do krajiny a možnost zamyšlení. Dílo bylo vystaveno hned po svém vzniku na hradě Špilberku v Brně. Bylo to u příležitosti ateliérové výstavy Beton v roce 2006.

V těchto dnech se křížová cesta přestěhovala do vesnice Šarovy.

Ano, Jan Ambrůz bydlí v Šarovech. Chodí zde na procházky a vnímá krajinu jako celek. Jednou z jeho úvah bylo obnovit a pozvednout již zapomenutý úvoz. Jak on sám říká: „I když téměř zbavena lidské přítomnosti, bez lidské lopoty, bez stodol s torzy ovocných stromů vnímám a cítím, právě přes výraznou stopu úvozu tu minulost.“ A tak vznikla naše spolupráce, kdy se podařilo před týdnem doinstalovat kolem tohoto šarovského úvozu poslední kříž. Zastavení je čtrnáct, jako u tradičních křížových cest. Na jejím závěru cesty navrhl Jan Ambrůz umístit jeden z krajinných objektů, drobný sochařsko-architektonický prvek, který má být svým obsahem ukončením cesty křížů, ale zároveň prvním z objektů navržených pro blízkou krajinu. Sama to vnímám tak, že vzniká velice krásný projekt.

Na tomto místě už dílo zůstane?

Ano. Šarovy se stanou domovem pro moji křížovou cestu.

Máte nějaký materiál, který preferujete?

Materiál vždycky ke mně přijde nějak sám. Věc samotná si materiál, dá se říci, vyžádá a nebo naopak. Je dostupný a tematiku a obsah sebou již nese. Několik prací jsem vytvořila z betonu, teď z litiny, netradiční technikou jsem také opracovávala překližku. Dříve jsem moc ráda tvořila z kamene. Práce s ním však vyžaduje určité prostory, které nyní nemám.

Na čem teď pracujete?

Ateliér spolupracoval tento rok se slévárnou Tos Kuřim. Zde jsem měla možnost dokončit litinové stádečko ovcí, které vypadají jako krajka. Byla to velice zajímavá spolupráce. Pohybovat se přímo v provozu a být na místě, kdy se do připravené otevřené formy lilo asi čtyřicet kilo do červena rozžhavené šedé litiny. Uchvátila mě také práce s novými médii, ke kterým si přes video a hudbu snažím najít cestu. Vesměs jsou to krátká experimentální videa a animace. Také vznikl dokonce videoklip pro kapelu Květy, který jsem dělala k jejich písni Cirkus.

To je velký skok. Od sochařiny k videu…

Vždy mám v hlavě několik plánů, co bych ráda dělala a postupně buď na ně přijde řada a nebo ne. Nyní se soustředím na dokončení krátkého tří minutové filmu pro E3’ film project v Bruselu. Bude to spíš lyrický na půl animovaný snímek. A v těchto dnech dokončuji jednu pamětní desku generála letectva Josefa Dudu pro Prostějov. To je naopak kombinace skla a nerezu. Zkouším teď i jakési hudební pokusy, ale uvidí se, co z toho vznikne. Více informací o mé práci se mohou lidé dozvědět na stránkách www.pavlakacirkova.unas.cz.

Takže velké plány. Ale vraťme se k sochařství. Co cítíte, než začnete pracovat na novém díle? Převládá zvědavost nad výsledkem, vzrušení nebo nervozita?

Když mě napadne nějaká ta myšlenka, tak mám vždycky radost. Je to vlastně i vzrušení, jak celý projekt dopadne.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Nikdy jsem se nad tím takto nezamýšlela. Naplňuje mne, že se můžu podílet na podobných projektech jako je ten v Šarovech a zároveň si velice vážím bruselského grantu na film i to že jsem zrealizovala svůj návrh na pamětní desku.

Každý tvořivý člověk má dozajista nějaký umělecký sen. Prozradíte ten váš?

Umělecký sen… To je těžká otázka, ale přála bych si, abych se mohla věnovat tomu, co mě baví a naplňuje, aby přicházely nápady, kterými bych lidem dělala radost. To bych byla šťastná.