Svému koníčku však musela obětovat veškerý volný čas. „Každý pátek máme zkoušku, o sobotách a nedělích vystupujeme. Málokdy se stane, že mám volný víkend,“ přiznává mladá muzikantka.

Přes léto se souborem vyráží na zájezdy do zahraničí i na soustředění. Díky hudbě se tak podívala do Anglie, Polska, na Ukrajinu nebo do Portugalska. „Tam jsme hráli společně i s jinými soubory, například s Brazilci,“ vzpomíná na největší zážitky.

Přesto už zvažovala, že hraní pověsí na hřebík. „Vloni jsem měla krizi, kdy jsem chtěla úplně přestat hrát. Ale lidi z cimbálovky mě podrželi, jsou takovou mojí druhou rodinou,“ svěřila se budoucí učitelka, která už nyní doufá, že jednou vychová své pokračovatele.

Pro cimbál rozhodla maminka

K hudebním nástrojům se dostala už v raném dětství. Ve třech letech vzala do ruky flétnu, o tři roky později přešla na cimbál. „Maminka mě tehdy postavila před kapelu a ukázala na cimbál,“ vzpomíná hudebnice.

„Devět let jsem chodila do základní umělecké školy, vystupovala jsem s muzikou Strunka. Odtud mě v patnácti vzala moje učitelka Lucka Uhlíková. Právě jí vděčím za to, že dnes hraju v Kašavě,“ svěřila se Petra, která už šestým rokem vystupuje s jednou z nejznámějších folklorních kapel na Zlínsku a má na kontě řadu ocenění. Tím největším je vítězství v celostátní soutěži ve hře na cimbál ve Vysokém Mýtě z roku 2003.

Než přišly úspěchy, musela se malá hudebnice podrobit zatěžkávacím zkouškám. „Nejdřív jsem cimbál doma vůbec neměla. Byla jsem tak maličká, že bych ani nedosáhla na pedál. Tak jsem si natahovala bavlnky nebo papírky na stůl a cvičila,“ popisuje své začátky zlínská rodačka. Po roce se dočkala opravdového nástroje. „Byl to takový cimbál před rozpadem, ale hrozně moc mi posloužil a k rodičům na něj chodím cvičit dodnes. Mají ho v obýváku jako dekorační prvek,“ směje se mladá umělkyně.

Muzikálnost podědila cimbalistka po dědečkovi i rodičích

Vzpomíná také na zkouškový dril pod vedením svého otce. „Každý den jsem hodinu cvičila. Seděla jsem za cimbálem, a když jsem něco zahrála špatně, tak mi jedna zezadu přiletěla. Tatínek to hrozně prožíval. Ale dnes, když přijde na koncert a já hraju sólo, je na mě hrozně pyšný,“ říká Petra, která má muzikálnost v genech. „Dědeček hrál snad na všecko, taťka na klavír, mamka zase tančila,“ potvrzuje cimbalistka.

Ona kromě cimbálu ovládá také klavír, ukulele, kytaru a flétnu. „Zkoušela jsem i foukací harmoniku, ale moc se mi nedařilo,“ přiznala se smíchem.

Srdeční záležitostí tak pro ni stále zůstává cimbál, na kterém pozná sebemenší změnu. „Rozdíl v cimbálech je obrovský. Nesnáším, když mám někde na koncertě hrát na cizí. Nikdy člověk totiž neví, jak je naladěný, často jsou struny i jinak poskládané,“ vysvětlila. A rozladěný cimbál rozhodně není nic na Petřinu častou nervozitu.

„Jsem hrozná trémistka. Nejtěžší je pro mě, když mám improvizovat bez not,“ přiznává cimbalistka, která má kromě živých koncertů za sebou i nahrávání ve studiu.

„Za mé éry v Kašavě jsme nahráli dvě cédéčka. Natáčení ve studiu je velmi specifické a náročné. Trvalo to celý víkend od rána do večera. Stačí jediná chyba a celá skladba se musí přehrát znovu. Ale za ten zážitek to stojí, člověk se ve studiu cítí jako profík,“ rozplývá se téměř profesionální cimbalistka.

Budoucnost? Chci vychovat novou generaci cimbalistů

O tom, že s volbou hudebního nástroje se Petra trefila, svědčí i její plány do budoucna. „Chtěla bych jednou děti učit na cimbál. Ale jen jako koníčka, po práci. Nejdřív musím dostudovat, pak se do toho můžu pustit,“ říká muzikantka, která sní o práci učitelky. A co by budoucím cimbalistům poradila?

„Ideální je začít s flétnou nebo klavírem, až pak přejít na cimbál. A hlavně začít co nejdřív. Trvá totiž nějakých pět let, než člověk vůbec něco zahraje. Do té doby je to jen takové brnkání.“

O tom, zda by kariéru kantorky vyměnila za roli profesionální muzikantky, má Petra po patnácti letech hraní jasno. „Dá se tím živit dost těžko a já o to ani nestojím. Nechtěla bych, aby se z mého koníčka stal stereotyp,“ uzavírá rozhodným hlasem.

Petra Plevová