Myslivecká témata rozpracovaná do seriálu jsme tu snad ještě neměli. Nebo se pletu? Zajímal jste se o to?
Úplně ne. Můžu ale říct, že české nimrodství považuju za svého druhu kulturní dědictví. Obecně si myslím, že si ho nevážíme a většinou si z nimrodů děláme legraci. Navíc kvůli špatným zákonům, které jsou pozůstatkem komunistických dob, to vypadá, že nimrodi jsou jenom „masorádi“, kteří neumění pořádně regulovat stavy zejména černé a vysoké zvěře, vyčítají se jim ohryzané stromy v lesích, rozorané příměstské či chatové osady a podobně… Díky osvíceným kamarádům jsem do této problematiky trošku nahlédl daleko dřív, než se začal seriál točit. Když mě pak pro něj tvůrci oslovili, tak jsem si samozřejmě nejdřív přečetl scénář. Přišel mi naprosto bizarní, jeho děj je fakt úplně šílený, myslím v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň jsem si říkal, že je to možnost, jak nimrodům aspoň trošku splatit jakýsi dluh, který vůči nim jako společnost máme. Takže jsem na účast v Revíru kývl. Chtěl jsem být u jeho vzniku, protože jestli tahle bláznivá věc tvůrcům vyjde – ve smyslu, že se bude líbit divákům -, tak to bude skvělé.

Jedná se čistě o komedii?
To ne. Jde o kombinaci humoru i napínavých okamžiků. Ve výsledku je to ale chytře a vtipně, někdy třeba i podprahově vtipně vyprávěný příběh, ovšem ne urážlivě. Myslím, že některé postavy jsou spíš politováníhodné, jejich osudy jsou trošku smutné, ale v zásadě Revír není žádný duchamorný seriál.

Vaši postavu charakterizujete jako bezskrupulózního zmetka. Co je vlastně zámecký pán Leon Král zač?
Člověk, který toho má za sebou opravdu hodně a nedávno přišel nějakým podivným způsobem k velkým penězům. Zámecký areál, jehož součástí je pochopitelně i honitba, si ale nepořídil z důvodu, že by o něj chtěl pečovat, zvelebovat jej, investovat do něj. Jeho pravým úmyslem je vytěžit z něj, co to dá, a hanebně se zachovat k lidem, kteří pro něj pracují. No, uvidíme, jestli maska Leona Krále, chladného byznysmena, nezačne v kontaktu se seriálovými přibáňskými myslivci rychle praskat… Je to samozřejmě postava, která není úplně realisticky popsaná. Nese s sebou nadsázku, což mají herci rádi.

Takže Leon štve v seriálu úplně všechny.
Bezezbytku. Myslím tím lidi i zvířata. Díky nim taky nakonec dopadne špatně, ale abych moc neprozrazoval.

Se kterými ze zvířat vlastně přijde do styku? A neobával jste se jich jako herec?
Popravdě jsem se nejdřív setkání s nimi obával. Říkal jsem si, že jestli chtějí tvůrci zrealizovat všechno, co je ve scénáři napsáno, přes veškerou opatrnost ke všem zvířatům a dětem na place, tak u toho rád budu. Protože jsem chtěl vidět, jak na mě bude útočit puma nebo jak mi orel vydrápne kocoura z ruky…. No, skutečně se tak stalo a musím říct, že jsme měli hroznou kliku na lidi z řad odborníků, krotitelů zvěře a majitelů, kteří svá zvířátka přinášeli a plac, protože všechny scény skončily bez újmy na zdraví. Skvělá práce.

Natáčeli jste zejména v exteriérech vesničky Skřivaň ve Středočeském kraji, která se proměnila v kulisy, v nichž se váš fiktivní příběh mysliveckého sdružení odehrává. Jaké to bylo? Fakt něco na způsob letního tábora, jak říkají i vaši kolegové?
Jo, pro mě to byl krásný závěr prázdnin. Popravdě jsem tam netrávil tolik času jako ostatní kolegové, moc společných natáčecích dní jsme neměli, ale i tak to stálo za to. Krásné místo, skvělí lidé, profesionální přístup - to všechno mě fascinovalo. Nikdo na nikoho netlačil, nespěchalo se, tudíž se neprojevily neduhy našich „rychlokvašných“ českých seriálů či minisérií. Revír z jejich ranku fakt není, nejedná se o běžnou českou produkci. Všichni se na něm vyřádili – musím říct, že i ty obrázky, způsob snímání na čtyři kamery, je u nás naprosto nevídaný. Takže mu přeju, ať se chytne, ať si jej lidé oblíbí a ať se z něj zejména mladí lidé, kteří udávají trendy, zblázní. Protože Revír si to rozhodně zaslouží.

Říkáte, že o myslivectví jste mnohé věděl už dřív, ale je něco, co jste se díky natáčení dozvěděl úplně nově, co vás zaujalo?
Nevím, jestli zrovna zaujalo, ale vím, že jsou lidé, co se o tomto oboru dozvídají jen z černých kronik o opilých strýčcích, kteří po sobě střílejí, místo toho, aby stříleli na zvěř. To všechno je možné, neříkám, že se to nestalo. Ale pak jsou tady ti, kterým jde skutečně o péči o krajinu, o les, o zvířata, o jejich dokrmování, o honitbu, o boj proti pytláctví… Berou to jako své zásadní životní poslání, uvědomují si, že je třeba mít respekt vůči přírodním vlivům, živlům a zákonům, které jsou ovšem dost často v rozporu se smýšlením dnešní civilizace o umělém udržování či korigování žití. Dám příklad – zastánce „zelených“ řekne: „Nasadíme sem vlky, je třeba, aby se vrátili do krajiny…“ A bača odpoví: „Ty vole, vždyť nám roztrhali už půlku ovčího stáda…“ Myslím si, že názory chlápků s puškami na zádech by se neměly tříštit a že by jejich partikulární zájmy měl řešit zákon, aby docházelo k jasným kompromisům. Pak by se předešlo i řešení všech možných kauz, které kolikrát vypadají dost absurdně.

Mluvil jste o diváckých ohlasech – jsou i pro vás jako herce důležité, sledujete je vůbec?
Nechcete hrát v blbém nebo divácky nepřijatém seriálu. Pach neúspěchu nechce nikdo poznat. Takže mám vždycky radost, když se něco povede. Mám samozřejmě hroznou radost z Poldy, protože nikdo nečekal, že se stane tak úspěšným. Na začátku jsme chtěli natočil jen osm dílů a pak že od toho půjdeme. Dnes máme za sebou sedm sérií, německé předlohy jsme už dávno vyčerpali, takže scénáře už píší čeští autoři. Ano, na Poldu jsem hrozně pyšný.

Bude mít ještě další pokračování?
Určitě, v květnu natočíme ještě osm dílů. Říkali jsme si, že by si Polda zasloužil pořádné rozloučení, když už jsme mu věnovali sedm let života, že jen tak nemůže zmizet z obrazovky. Ani netuším, jak to s ním vlastně v té německé předlože dopadlo, jen je jasné, že už tam prostě nepokračuje.

Zatímco sehraná dvojice vyšetřovatelů tvořená kapitánem Vašátkem a malířem Horácem na obrazovkách České televize skončila…
Ano. Případ s koncem byl jejich definitivním. Paní Prošková, autorka knižních předloh, sice stvořila daleko víc detektivek v hlavních rolích s dvojicí Vašátko a Horác, ale většina jejích případů se dá vyřešit prostřednictvím mobilního telefonátu. Režisérka Lucie Bělohradská z nich se svým týmem vybrala jenom ty nejnosnější a nejdramatičtější – dohromady jich tedy pro Českou televizi natočila osm.

Paní Bělohradská je označila za „laskavé detektivky“, což se mi líbí. Máte to stejně?
Ano, podle mého názoru jsou to zvláštní detektivky, záměrně vyprávěné takovým tím „starým způsobem“, což může mít řadu významů. Jednak se opravdu nesou v jakési poklidnější atmosféře dřívějších časů a navíc měla Lucie na jejich zpracování víc času, což dnes není úplně běžné. Jsem každopádně rád, že jsou diváci, kteří mají právě tyto její filmy rádi.

V ústřední dvojici se v nich setkáváte s Viktorem Preissem, jehož mnozí diváci vnímají jako hereckou legendu. Jak vám to šlo na place dohromady?
Vždycky to byla radost. Samozřejmě jsem k němu vzhlížel, i když to tak normálně nemám, ale spolupráce s ním jsem si fakt hrozně vážil. A když jsem jej postupně poznával jako člověka, zjistil jsem, že je vlastně hrozně lidský, chybující a že se vůbec nebere vážně. Což je vždycky hrozná úleva, že to není ten piedestal, před nímž se máte klanět. V jednom jsme si s Viktorem trošku podobní – nejsme totiž čtenáři detektivek, což při natáčení zmiňovaných snímků znamenalo, že nám museli nakreslit strom toho kterého příběhu. Jakéhosi pavouka, který názorně vysvětluje, kdo se s kým mohl v ději potkat, abychom se v něm orientovali. Ano, můžete se naučit šest jmen a vychrlit je během jednoho dialogu, ale to je vlastně k ničemu, když neznáte souvislosti mez jednotlivými figurami. Takže ano, občas jsme zažili zajímavé situace, samozřejmě nepřenosné, a hodně jsme se spolu nasmáli, což je vždycky dobré.

Když se ještě vrátím k Revíru: potkáváte se v něm s kolegy z Národního divadla – Davidem Prachařem a Ondřejem Pavelkou. Je to v něčem výhoda, že se přece jen znáte víc?
Určitě, myslím, že na sebe za ta léta dobře slyšíme, jsme kamarádi. Na druhé straně - a snad mluvím za všechny zmíněné – ale cítím, že vytržení z divadelní práce nás vždycky trošičku okysličí. Ale i vlastně na divadle je osvěžující, když mezi nás vstoupí nový prvek v podobě režiséra nebo hostujících herců. Z pracovního hlediska je to vždycky fajn. Mám to rád.

V angažmá Národního divadla v Praze jste už dvacet let. Nově tam pod vedením režiséra Martina Františáka zkoušíte inscenaci Stroupežnického hry Naši furianti, která má mít premiére v březnu. Je to pro vás v něčem svazující – třeba i vzhledem k době jejího vzniku?
Je to věc, která vzbuzuje nesmírná očekávání. A i vzhledem k předešlým nastudováním je její příprava opravdu trošku svazující. Ale i tak doufám, že se nám ona očekávání podaří naplnit. Zároveň je potřeba diváky překvapit něčím novým, co si ta hra zaslouží, protože ona vůbec není blbá. Není tím rodinným stříbrem, ke kterému by se nemělo nic nového přilepit, něčím jej ozvláštnit. Ne. Je to hra stále nesmírně aktuální, myslím, že zejména v dnešní době rozdělených sociálních bublin bude u diváků rezonovat. Podle mého názoru je hrozně dobře, že ji Národní divadlo uvede v novém nastudování, protože každá generace, i ta naše, má k dílu Stroupežnického stále co říct.

Brzy budete slavit šedesátiny, konkrétně připadají na 14. února. Vnímáte to jako nějaký životní zlom?
Vůbec ne, ani padesátku jsem nijak neřešil. Moje životní zlomy se s těmi číselnými úplně nekryjí. Jsem šťastný, že jsem jakžtakž při síle, zdráv a obklopen skvělými dětmi a ženami. Věk beru jako velké požehnání a na nic si nestěžuju, protože to dneska dělá kdekdo. Popravdě mi to přijde trapné a nedůstojné. Svůj život se snažím řídit tak, abych s ním byl spokojený. A šedesátka je navíc dobrá příležitost potkat se s kamarády, se kterými bychom se třeba složitě dávali dohromady přes telefon a pak teprve hledali v kalendářích nějaký společný termín. Takhle jim ho zadám sám. Přijď, jsi zván a hotovo! Ze zkušenosti vím, že pro oslavence nejde zase o tak výborný mejdan, protože většinou musí svou přízní „pokrýt“ celou skupinu lidí, které si na ten večer pozval. Každopádně se na všechny hrozně moc těším. A žádného z kolegů nebo přátel nechci v oslavě krátit - se všemi se chci pozdravit a aspoň částečně pokecat o životě. Protože o to hlavně jde. Všechno ostatní není v tu chvíli důležitější.

David Matásek
Filmový, seriálový a divadelní herec a hudebník David Matásek se narodil 14. února 1963 v Praze. Vystudoval Pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1984. Poté působil jako herec ve svobodném povolání. Hrál v různých souborech – ve studiu Bouře, v Náhradním divadle (jeho členem byl nejdřív v letech 1991 – 1995), dalších sedm let pak působil v Divadle Komedie a od roku 2002 je opět členem činohry Národního divadla.

Ve filmu si zahrál poprvé v roce 1981 - šlo o komedii Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, v níž ztvárnil Kendyho, kamaráda hlavní postavy Štěpána Šafránka. Známý je i z televizních seriálů Redakce, Letiště, Přešlapy, Polda nebo z volného cyklu detektivních příběhů podle literárních předloh Hany Proškové, v nichž exceluje jako malíř Horác po boku kapitána Vašátka v podání Viktora Preisse.

Nově jej uvidíme v osmidílném seriálu Revír, který Televize Seznam nasadí do vysílání 28. března. Natáčel se ve vesničce Skřivaň ve Středočeském kraji a je navázáním spolupráce s uměleckou a hudební skupinou Gruppo Salsiccia, která svým hitem Mistři světa ozdobila třetí sérii seriálu Lajna.