Přitom se jedná o práci náročnou na zručnost, čas i finance. Jedním z mála lidí u nás, kteří dovedou vyrobit kvalitní filmovou loutku, je i padesátiletý Jaroslav Navrátil z Fryštáku, který se současně intenzivně věnuje umění Dálného východu. K umění mě přivedly mé babičky, k loutkám asi osud
„Měl jsem krásné dětství, které se odvíjelo v závislosti na mém vztahu k přírodě a historii. Ta mě zajímala už odmalička. Pro moji babičku byla obrovskou vášní archeologie, zejména starý Egypt. Druhá babička pocházela z Vídně, což ovlivnilo to, že tíhnu k tvorbě devatenáctého století a zajímá mě i rakouské malířství. Vždy mě fascinovalo staré umění, kdy lidé všechno dělali ručně a vkládali do svých výtvorů sami sebe, nepomáhali si počítači a moderní technologií,“ vypravuje Navrátil.
Jeho vrozená zručnost ho přivedla ke studiu kožařského oboru na střední odborné škole, kde z kožených usní vyráběl sedlářské výrobky a podobně. Na vojně se pak seznámil se dřevem.
„Vždycky mě fascinovalo dřevo a práce s ním. Na vojně jsem se potkal s mým nynějším dobrým přítelem a velmi uznávaným restaurátorem historického nábytku. Tam jsem začal zkoušet vyřezávat nejrůznější věci, jako třeba dřevěné šperky,“ vzpomíná Navrátil.
Z pasáčka krav filmařem
Po vojně osm let pásl krávy a krátce před revolucí vyhrál konkurz na místo ve zlínských filmových ateliérech. Tam začal vyrábět loutky pro film. Při práci v ateliérech zužitkoval své znalosti ze střední školy a začal pracovat s kůží, což se běžně nedělalo.
„Kožené oblečky na loutkách při krokové animaci vytvářejí dojem plynulého pohybu, kdežto šaty z hadříků na obrazovce jakoby skáčou. Navíc mám rád přírodní materiály, kůži a dřevo. Nedělám loutky s keramickými hlavami ani z moduritu,“ vysvětluje Navrátil.
Tělo loutky se modeluje kolem kovové kostry. Ta je velice speciální a dovede ji dokonale vyrobit jen málokdo. Taková dokonale pohyblivá kostra má mnoho kloubů, přičemž každý z nich musí snést desetitisíce ohybů, aniž by ztratil na pevnosti. Není možné konstrukci z loutky vyjmout a nějak ji upravovat. Navrátilovi je dodává jeho přítel, který konstruoval skelety loutek v podstatě pro všechny české loutkové filmy. Jen cena kostřičky dosahuje několika desítek tisíc korun, nehledě na materiál, barvy a práci.
„Nad jednou loutkou strávím v průměru dvě stě padesát hodin. A když to přepočítám, tak pracuji asi za pětadvacet až třicet korun na hodinu. To by nikdo nedělal, ale mě ta práce hlavně baví,“ říká Navrátil.
Zvládnu loutku Antonína Panenky i arabského šejka
Loutky do filmu už dnes nedělá, to bylo hlavně dřív. Zkoušel i marionety, tedy loutky voděné seshora, ale zcela výjimečně. Vyrábí teď loutky spíš na zakázku jako atypické, dokonale pohyblivé a realistické hračky. Dělal postavičku barona Prášila, kterou jako první cenu na dětském filmovém festivalu ve Zlíně získal za film Obecná škola Jan Svěrák.
Vyrábí ale i loutky skutečných osobností, například Antonína Panenky. „Mám rozpracovanou taky loutku tenisty André Agassiho a rád bych se v budoucnu pustil do Jaromíra Jágra. Rád zpodobňuji lidi, kterých si vážím, a tito dva muži mezi ně rozhodně patří. Něco excelentně ovládají a za své nadání dostávají obrovské peníze, z kterých ale také dovedou velkou část vydat na charitativní účely, například pro děti. A děti jsou pro mě vedle umění druhá obrovská vášeň,“ sděluje Navrátil.
Velkým úkolem, který má před sebou, je na zakázku objednaná autoportrétní realistická loutka pro arabského šejka, kterou bude vyrábět podle jeho fotografie. Filmové loutkářství má u nás kvalitní a bohatou tradici. Navrátil obdivuje tvorbu Karla Zemana, Hermíny Týrlové a za jeden z nejlepších loutkových filmů považuje Lakomou Barku od Petra Poše.
Člověk nemůže dělat jenom to, co ho baví
Vytváří loutky, ale současně se také živí svou druhou vášní, asijským uměním. Sbírá jej a umí jej i restaurovat. „Na to mám učitele, ke kterému chodím už patnáct let a ještě dlouho chodit budu. Člověk se učí celý život,“ zamýšlí se Navrátil.
Přestože nemá vysokoškolský diplom, je uznávaným odborníkem na umění Číny a Japonska, soukromí sběratelé i státní instituce jej žádají o pomoc při oceňování či restaurování vzácných děl. Musí se teď otáčet, aby zabezpečil rodinu.
„Máme tři děti. Dcerám je osmadvacet a sedmnáct let a synovi je šestnáct měsíců. Prodali jsme teď byt a postavili si domek, ještě není omítnutý, a musíme splácet hypotéku. Tak je jasné, že nemůžu dělat jen to, co by mě bavilo,“ popisuje Navrátil.
Pracovně je velmi vytížený, ale když si najde chvíli volného času, táhne ho to do přírody. Houbaření, rybaření a v zimě lyže, na Valašsku typické záliby, které poměrně ostře kontrastují se zájmem v asijském umění.
Asijské umění musí fascinovat každého
„Čína má obrovskou historii, z níž pramení řada vynálezů, které ovlivnily celý svět, a to mě fascinuje. To umění má v sobě spoustu filozofie. Ale žádné dobré umění mě nenechává chladným. Několik obrazů jsem zdědil po dědečkovi, jiné předměty jsem si už koupil sám. Je to krásná, ale nákladná vášeň,“ líčí Navrátil. Navštívil Čínu a Mongolsko, kde obdivoval přírodu a kulturu. O asijském umění by dokázal přednášet celé hodiny.
Manželce se umělecké předměty z Asie také líbí, děti však ani k Asii, ani k loutkaření zatím netíhnou. „Já ty obrazy a sochy žeru každou molekulou svého bytí. A myslím si, že když kterýkoli člověk dostane správnou příležitost a ten pravý výklad, tak jej to nutně musí uchvátit také,“ zakončil Navrátil.
Igor Dostál
