Na úterní večer byla naplánována beseda ve zlínském hudebním a divadelním klubu Zelenáčova šopa, na které si mohli návštěvníci poslechnout neuvěřitelné příběhy z cest devětatřicetiletého dobrodruha.

Původně vystudoval kožařskou průmyslovku ve Zlíně.

„Nikdy jsem se tomu ale nevěnoval. Odjakživa jsem miloval zvířata i fotografování, tak jsem to chytře skloubil do své práce,“ uvedl v rozhovoru pro Deník známý potápěč.

Posledních dvanáct let ho fotografování živí a většinu roku tráví v zahraničí. Na své profesní začátky rád vzpomíná.

„Potápěl jsem se s foťáčkama za tři stovky na jedno použití. Začínal jsem v Řecku a Chorvatsku a pak už jsem začal jezdit na Karibik. Později jsem si udělal potápěčské zkoušky a koupil si první pořádnou výbavu,“ prozradil cestovatel.

Podívejte se v přiložené fotogalerii na mystickou krásu žraločího těla očima Richarda Jaroňka

Vzpomínáte si ještě na svůj první ponor?

No jasně. Bylo to na slovenském Senci. Je fakt, že na ten jsem se strašně těšil. Dostat se k potápění bylo strašně složité. Všichni jsme kdysi chtěli být kapitáni Nemo a já jsem si splnil klukovský sen. Při prvním ponoru jsem tomu absolutně propadl. Viděl jsem první štiku a prvního kapra jinak než na talíři. Potkat je pod vodou byla úplná pecka. Pak už to bylo hurá k moři a hurá k vrakům. Propadl jsem hloubkám. Všechno jsem si to s úspěchem přeskákal, přežil jsem to a posledních dvanáct let už jen pracuju se žralokama.

Řekněte mi, co to v člověku je za puzení, že místo aby zachytil západ slunce nebo nějakou hezkou slečnu, fotí tvora, který ho může slupnout k obědu?

Už jsem přemýšlel nad tím, že bych fotil ženské, ale asi je to mnohem nebezpečnější. (Smích.) Je fakt, že tomu všemu přecházel určitý vývoj. Vždycky jsem měl rád zvířata. Proto jsem se nakonec od vraků dostal k podmořskému i suchozemskému životu. Je vlastně jedno, jestli fotím slona, lva nebo velrybu. Prostě je to zvíře. Nejsem žádný biolog, ale myslím, že už jim hodně rozumím a dost o nich vím.

Předpokládám, že jste se hned od začátku nevrhnul na focení žraloků.

Samozřejmě, že ne. První to byla ta štika, pak nějaká muréna, chobotnice, rejnoci no a dřív nebo později muselo dojít na žraloky. Je to taková fotografická mekka každého potápěče. Dál už nic není. Hodně dlouho jsem pracoval v Jižní Africe, v Kapském městě, kde jsem pracoval v bílými žraloky. Tam se odrazila moje profesní kariéra. Velký bílý je obrovská bestie a od toho filmu Čelisti fakt nemá daleko. Je drsný. Tenkrát jsem trošku pochopil, jak to zvíře funguje, žije, jak myslí.

Pamatujete si ještě na ten první moment, kdy jste se s bílým žralokem podívali vzájemně do očí?

Na to se nedá zapomenout. Nejprve jsme ho vůbec neviděli. Přijeli jsme s lodí, která měla pět tun. Dá se říci velká loď s betonovým kýlem. Měli jsme strašnou smůlu. Čtyřicet dnů jsme čekali na jednu ploutev a nic. Pasivně jsme posedávali na člunu, přichystané stativy a kamery. Najednou se loď zatřepala, kamery popadaly a rozbily se, kdo se nestihl chytit, spadl taky. Vůbec jsme netušili, co se stalo. A náš kamarád, žraločí učitel, říkal: to nic, to byl jen žralok. Přijel, zakousl se do kýlu a odjel… Tehdy jsem si řekl, že do té vody mne v životě nikdo nedostane.

U vás asi platí pořekadlo: Nikdy neříkej nikdy.

No jo. Bylo to šílené. Vlézt do vody za mašinou, která zatřepe lodí větší než tahle místnost. A přišla další hrůzostrašná věc. Zastavila se za námi domorodkyně a na stůl hodila pár fotek. Bylo na nich torzo lidského těla. Řekla: to byl můj syn. Před týdnem ho zabil žralok, když surfoval. Další důvod, proč do vody nejít.

Ale šel jste.

Šel, ale bylo to těžké. To první skočení do vody, kdy se na vás dívá obrovské monstrum a vůbec neplave. Jen se dívá a mírně hýbá hlavou. Má velké černé oči. Ty oči nemají zorničky ani bělmo, prostě jen dvě černé díry. Je to jakoby jste se dívala smrti do očí. S těmi zvířaty pracuju řadu let, ale vždycky, když se podívám bílému do očí, tak se mi zrychlí tep. Ten pohled je mystický.

Jedno mi není jasné. Kdyby chtěl, během sekundy je po vás. Jak je možné, že vás nechá doplavat k sobě, nechá se fotit a pak vás nechá i odejít?

My prostě nepatříme do jeho potravního řetězce. On nás nezná a neví, co jsme zač. Když za ním skočíme do vody, tak on je tak na půl cesty, jestli sežrat nebo nesežrat.

Proč tedy napadl surfaře a vás si pustí k tělu?

To je otázka, na kterou vám asi nikdo neodpoví. V žádném případě si ho nespletl s nějakým lachtanem, tak jak se to říká. To jsou nesmysly. On ví, že to není jeho potrava. Prostě jen zkouší. U něho je nešťastný způsob komunikace. Testuje tím, že se zakousne. V 99,9 procentech těch nešťastných útoků a bavíme se o pěti smrtelných případech ročně, toho člověka vyplivne a nechá ho tak. Málokdy se stane, že by dokončil dílo zkázy. On ho nechá. Jenže ti lidé umírají na druhotné následky. Vykrvácení, utopení, infarkt, šok.

Vám nikdy nedali tito predátoři najevo, že jim nejste vhod?

Ale určitě. Spousta mých kamarádů má hromadu jizev. Kolikrát jsme si říkali, co se musí asi stát, aby to zvíře zaútočilo. My je navnadíme na shnilé maso. Teď jsme měli v dubnu kolem sebe osmdesát žraloků. Kamarád říkal, že to bylo jako žraločí polévka. Kameraman křičel, že přes ně není vidět voda. A tehdy si říkáte, co se stane. Oni jsou rozdráždění, naštvaní, my jsme tam s nima dlouho, oni do nás narážejí. Velice dobře ví, že jsme k žrádlu, ale neudělají to. Myslím, že je to jako s lidma. Někomu taky občas přeskočí a zabije člověka. Pak narazíte na magora žraloka a on vás sežere. Ale v žádném případě to není omyl a vůbec se nedá říct, že by se to zvíře spletlo. Prostě mu jen přeskočilo. On cíleně šel po své oběti a zakousl se.

Co musí mít potápěč fotograf na paměti, když jde pod vodu?

Hlavně musí vědět, že pod hladinu nepatří strach.

Žraloci to ucítí?

No jasně. Jsou vybaveni receptory, které vnímají vibrace tvorů v tísni. Takže může nás být ve vodě pět, jeden bude krvácet, ale to zvíře si vybere toho, kdo má strach. Máme to odzkoušené. Několikrát se nám stalo, že žralok si třeba do někoho najel a chtěl ho ochutnat. My jsme ho odrazili, všechno dobře dopadlo. Ale v tom člověku to nějakou dobu zůstane. Pak jde do vody znovu a žralok si vybere zase jeho. Je to přirozený výběr. Třeba lev vám nezaútočí na vůdce smečky. Vybere si nejslabší kus. Stejně to má i žralok. V podstatě je zbabělec. Vybere si to poslední, zraněné, nemocné zvíře. Nepůjde do souboje se silným jedincem.

Jak můžete sám sobě poručit se nebát?

Je to o tréninku a praxi. Nejde říct: dneska nebudu mít strach. Když vyhodíme do vody maso, najednou je tam padesát žraloků a voda vře. A vy do toho máte skočit. Prostě to chce léta praxe než se odnaučí mít strach.

Co vaší práci říká rodina? Loučí se s vámi před každou cestou?

(Smích.) Dcerunka má dneska patnáct a tu trápím pod vodou už od třech let. Už jsem ji vzal i za velkým bílým žralokem, takže už se potkala i s největší potvorou. Má za sebou přes sto ponorů a je zkušená potápěčka. No a přítelkyně? Tak ta to vždycky musí skousnout. Co jí taky zbývá, že jo? Ví, že se nejspíš vrátím a taky ví, že bych bez toho nedokázal žít. Sedět někde v kanceláři za počítačem na to mne neužije. Potápění je hrozná droga. Nebudu přehánět, když řeknu, že mne žralok doslova spolknul.

Proč vás tak uchvacuje?

Je na tom fascinující, že můžete komunikovat s tvorem starým čtyři sta miliónů let. Osm miliónů let má dokončený vývoj. Takže matka příroda usoudila, že ten tvor už se dál nemusí vyvíjet. Je to dokonalé. A to je úžasné. Nikdo nám nedává právo, abychom ho zničili. Je skvělé, když se ho můžu dotknout. Má přede mnou vyceněné čelisti a já ho jen šimrám. On cvaká a je spokojený. Kdyby trošku chtěl, tak zaútočí a ukousne mi hlavu. Ale on to neudělá. Proč? Taky chce komunikovat. Jsou to úžasné zážitky, když se můžete mazlit se čtyřmetrovým žralokem.

Můžete říct, které fotky si nejvíce vážíte?

Je jich několik. Vždycky jsou to ty, na kterých je zachycený člověk a zvíře. Když vidíte kontakt. Ty jsou nejtěžší a jsou to vrcholy ve fotografiích. Dál už to nejde. Pak už zbývá jenom sežrání. (Smích.) Moje vrcholná fotka je výskok žraloka. On totiž velký bílý neloví tak, že někdo plave a najednou zmizí pod vodou. To není lov, to je jen ochutnávání. Když se bílý rozhodne lovit, nepomůže nic. Rozjede se z obrovské hloubky, nabere rychlost tak padesáti kilometrů v hodině a s kořistí vyskočí nad vodou. Když takhle vyjede po člověku, ani si neuvědomí ten dotyčný, že už je mrtvý. Takže když se mi podařilo zachytit žraloka při výskoku, byl jsem na sebe moc pyšný.

Která další výprava vás čeká?

Mimořádně na žraloky. (Smích.) V prosinci táhne velká smečka tygřích žraloků kolem Jižní Afriky. Tam se chystám. Pak mě čeká Namibie, kdy budu fotit slony a lvy. A na co se strašně těším tak to je červen. To je par excelanc pro fotografy a kameramany z celého světa. Shromáždí se velká skupina sardinek, která táhne k Indickému oceánu a na ně čekají všechny velryby, delfíni, žraloci a ptáci. Největší štrúdl sardinek měl až dvě stě kilometrů. Sjedou se tam nejlepší fotografové světa. National Geographic, BBC, Discovery. Všichni jsme vedle sebe nasáčkovaní na břehu, máme nejlepší výbavu, máme objednané čluny, helikoptéry, rogala a čekáme. Nikdo nikdy neví, kdy ty velryby vyženou sardinky na hladinu. A když jste v ten správný okamžik na správném místě, není problém, abyste viděla třeba pět tisíc delfínů na jednom místě jak masakrují sardinky. Je to nádhera. Je to takový Rolce Royce mezi fotografy a potápěči.