Když vešla do recepce lázeňského Domu Bedřicha Smetany v Luhačovicích, kde v posledních dnech pobývá, na každého se mile usmála. Jemná dáma, která kolem sebe šíří pohodu, již léta stojí po boku našeho předního houslového virtuosa Václava Hudečka.
Do Luhačovic přijíždíte již deset let, abyste se se svým manželem věnovali mladým, nadějným houslovým talentům. Máte ráda návraty?
Do Luhačovic rozhodně. Jednak je tady krásně, tyto moravské lázně miluju, a také tady máme s manželem mnoho přátel. A to je vždycky nádherný návrat. Po těch letech už máme za sebou velkou spoustu práce, a když vidíte, jak ty naše dětičky rostou a budují si kariéry, tak vás to hrozně moc těší, protože na tom máte svůj malinký podíl. Takže jsou to samé pozitivní záležitosti.
Vy sama se nějak aktivněji podílíte na přípravě akademie?
Tak bych to asi neřekla. Ale samozřejmě že se snažím být svému manželovi absolutní pomocnou rukou, takže dělám, co je třeba a snažím se věci prospívat.
Měla jste už možnost seznámit se s letošními účastníky letní školy?
Jistěže. To mne vždycky zajímá, jaké přijedou nové děti a zda zapadnou do naší party. A musím říct, že letos jsem opět uchvácena, protože jsou taky zase tak skvělé děti. Opravdu jedinečné osobnosti.
Dá se už po těch pár dnech rozeznat největší talent?
Víte co? Letos je ročník velmi vyrovnaný. Máme tady tak šest sedm dětí na naprosto nadprůměrné úrovni. Bude to opravdu tuhý boj. Jsem na to hrozně zvědavá, protože jak už jsem řekla, je to velmi silný ročník a úroveň je vysoká. Takže uvidíme.
Kdo vybírá na konci akademie vítěze?
Samozřejmě že hlavní slovo má můj manžel, ale on je veliký demokrat, který má rád chytré rádce. Lidí, kterým důvěřuje, se zeptá na názor. Nad ním pak uvažuje, ale hlavní rozhodnutí je vždy na něm.
Zatímco se váš muž věnuje studentům, jak plníte svůj volný čas tady v Luhačovicích vy? Odpočíváte, nebo píšete?
Různě. Já to tak kombinuju. Spoustu těch předchozích ročníků jsem tady prožila dost hekticky, kdy práce bylo opravdu hodně. Letos je takový zvláštní klid, mír a harmonie. Všechno plyne polehounku. Tak snad to vydrží až do konce. (Smích.) Dokonce jsem si říkala, že bych poprvé využila nějakých lázeňských služeb.
Chcete mi říct, že deset roků léto co léto jezdíte do lázní a ani jednou jste nebyla na procedurách? Tomu se snad ani nedá věřit.
Já jsem to nějak nestihla. (Smích.) Ještě nikdy mi to nevyšlo. Buď jsem psala, nebo jsem musela odevzdat knihu. Ale letos mám určitě v plánu se naložit do nějaké té vaničky! Vážně bych o to moc stála. (Smích.)
Pojďme k vaší osobě. Vy jste na konci osmdesátých let opustila hereckou dráhu. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí?
Zpočátku určitě ano. Protože svoji profesi jsem samozřejmě zbožňovala. Ale jak už to tak bývá, všechno má své pro a proti. Vlastně jsem se dostala do stadia, kdy jsem potřebovala změnu. Chtěla jsem se osvobodit a jít úplně za něčím jiným. Při vší úctě k herecké profesi je to povolání, kde jste závislá na spoustě lidí. Je to velmi omezující a za určitých okolností se z toho může stát až svěrací kazajka. Strašně záleží na tom, koho potkáte, kdo si vás vybere. Spisovatelství je svět ticha. Svůj život a práci si budujete na sobě samotné. Těch brzdících elementů je tam mnohem míň. Ručíte si za práci vy sama. Lépe se vám daří osvobodit se od rušivých vlivů.
Psaní knih jste se začala věnovat až poté, co jste se rozloučila s herectvím?
Vůbec ne. Já jsem psala mnohem dřív. Když jsem se začala pohybovat na divadelní scéně a před kamerou, tak samozřejmě mě nesmírně zajímalo, v čem tkví kvalita. Začala jsem přemýšlet o scénářích a to mě přivedlo na myšlenku, že bych to vlastně chtěla dělat. Že nechci být jen interpretkou, ale chci být tvůrcem. Osmdesátá léta byla pro herečky trošku nešťastným obdobím.
Proč?
V té době se psaly filmy i inscenace vyloženě pro muže. Byla v nich spousta krásných mužských rolí a ženy byly úplně na okraji.
Jak si to vysvětlujete?
Do dneška jsem to nepochopila. Dokonce bych řekla, že to byl světový trend. Přibližně deset let byly filmy hlavně mužskou záležitostí. Ženský element se tam začal vtírat až později. Ono co si budeme povídat. Kde jsou síly nevyrovnané, kde žena chybí, tak to začíná být dost nuda. (Smích.) Myslím si, že to vadilo i divákům a že chytří producenti se toho vyvarovali.
Takže jste to chtěla změnit?
Mě napadlo, že bych pro své kolegyně napsala scénář. A začala jsem psát věci, kde byly skoro samé ženské a vlastně ti muži tam byli jako takový…
Doplněk?
(Smích.) Ne, to ne. Rozhodně jsem nechtěla udělat stejnou chybu. Snažila jsem se o určitou harmonii, ale chtěla jsem, aby žena byla nosným elementem. Osobně si totiž myslím, že žena v hlavní roli, to je obrovská síla. Proto mi třeba chybí žena v politice. Jsem toho názoru, že ona vnáší do diskusí mír. Je známo, že muži žijí více pro kariéru a ženy zase pro rodinu. A taky pro budoucnost světa. Abych to ukončila. V umění i politice by mělo být mnohem více žen.
Nemyslíte si, že třeba konkrétně v politice se dříve nebo později musí nutně přizpůsobit mužskému světu?
Víte, podle mne strašně záleží na partnerství. Na tom, koho potkáte a jak to s vámi myslí. A v politice je to zrovna tak. Když ta mužská část bude tak velkorysá a bude také toužit po nějakém souznění a harmonii, když to nebude jen o prestiži a o upřednostňování sebe sama, když lidi nějakým způsobem budou ruku v ruce spolupracovat ku vzájemnému prospěchu, tak potom půjde všechno.
Nezlobte se, ale mně to zní jako sci- -fi. Zvlášť když se podíváte na dnešní situaci na naší politické scéně.
No jo. Když porozumění chybí, tak to je rozeštvaná společnost, a to je vždy počátek katastrofy.
Zkusím na to navázat. Vaše rodina byla za minulého režimu velmi a často perzekvovaná. Nejste trošku zklamaná z toho, jak to teď v naší republice vypadá?
Doba je převratná. Žijeme v něčem, v čem jsme naposledy žili před padesáti šedesáti lety. Naše země dostala těžké rány a podle mne se do dneška z nich nevzpamatovala. Myslím, že jsme poškození v mnoha ohledech. Ale já věřím v dobré jádro člověka. Věřím v poctivost, lásku a jsem přesvědčená o tom, že to je jediná cesta, která vede ke zlepšení. Já doufám, že budeme mít tak vysoce mravné politiky, kteří naši zemi povedou. Potom bude patrný pozitivní výsledek.
Vy jste optimistka, že?
Samozřejmě občas propadám chmurám, jako ostatně každý člověk v naší zemi. Ale nesmíme se vzdát! Jakmile se člověk začne se zlem smiřovat a je lhostejný, tak mu vlastně pomáhá. Víte, já vždycky, když jsem v koncích, si vzpomenu na jedno krásné rčení: Než proklínat temnotu, tak zapal alespoň jedno malinké světýlko.
Já se vrátím k vaší prvotině Bezhlavá kobyla, která vyšla v roce 1992. Setkala se s kladným ohlasem u kritiků i u čtenářů. Co je pro autora důležitější? Názor obyčejného člověka, či kritika?
To nemůžete srovnávat. Protože jsou kritici, jichž si velmi vážím. Svůj názor tvoří opravdu na základě svých vědomostí a poctivé úvahy. A jsou tací, kteří jednají na základě úplně jiných kritérií. Čtenářský ohlas, to je něco úžasného. Je to vlastně výpověď lidské duše. Když v mé knize naleznou sebe sama, stává se to pro mne naprostým zázrakem. Je to asi, jako když se napijete živé vody. Lidé mi píšou maily a dopisy. A to jsou tak nádherné věci, že i kdybych byla úplně na dně, tak oni mě zase postaví na nohy a dovedou ke světlu. Vedle mého muže a mé rodiny jsou čtenáři největším darem mého života.
Vzpomenete si ještě na pocit, který jste měla, když jste držela první výtisk vaší úplně první knihy?
Na to se nedá zapomenout! Každému bych to přála. Já si myslím, že člověk je zrozený k tvorbě. Bůh ho obdařil uměleckým jádrem. Nedávno jsem se dozvěděla z přednášky pana profesora Höschla, že vlastně první lidský projev na zemi byl projevem umění. Protože než se lidi dohodli řečí, tak vlastně komunikovali prostřednictvím zvuků, tónů, hudby. A mne to naprosto fascinuje. Svědčí to o tom, že umění má na světě nezastupitelnou roli. Já si myslím, že oči a uši jsou velmi špatným svědkem, když je lidská duše barbarská.
Kdo je vaším prvním čtenářem, když dopíšete knihu?
Venoušek. Tedy můj manžel.
Je přísným kritikem?
Snaží se být přísný, objektivní a spravedlivý. Abych vám pravdu řekla, mně tak strašně záleží na jeho názoru, že já tu knížku velmi piplám, abych mu ji předala v uspokojivém stavu. To je zvláštní stav duše. Když knihu dopíšete a čtete ji, tak každá chybička vás zabolí. Když si ale za textem stojíte a máte dojem, že jste vše řekla, tak jak jste chtěla, tak to je pocit, jako byste na jediné vlně přeplula oceán. Čtete, čtete, ono to plyne a vy se nikde nezastavíte. Takže až se dostaví tento velmi oblažující pocit, tak teprve potom to dám přečíst svému muži.
Já vám velmi děkuji za příjemný rozhovor. Už jen poslední otázka. Prozradíte čtenářům, co plánujete na zbytek léta? Už jste s manželem odpočívali, nebo vás dovolená teprve čeká?
Byli jsme pár dnů v Rakousku, což bylo moc příjemné. A taky jsme se moc těšili sem do Luhačovic. Víte, když chcete budovat nějakou krásu, tak je nezbytně nutné, abyste se na ni jezdili někam koukat. Protože z ošklivosti a zloby se ničemu dobrému nenaučíte.
