Jen hudebně vyzrála. Na svém kontě má přes tisícovku vystoupení a tři alba. Textařka, zpěvačka a kytaristka Eva Henychová, která nyní žije v Ostrově nad Ohří u Karlových Varů. Její příznivci ji budou moci spatřit již příští sobotu při charitativním koncertu v Lukovečku na Zlínsku.
Jste zlínskou rodačkou. Vracíte se občas do svého rodiště?
Vracím a moc ráda, mám tam ještě babičku a tatínka, které ráda několikrát za rok navštívím.
Jaká byla vaše cesta k hudbě?
Zpívala jsem od nejútlejšího dětství, na kytaru jsem začala chodit v první třídě do zlínské lidové školy umění. Pak jsem navštěvovala soubor Barvínek, kde jsme zpívali lidovky. Po maturitě na gymnáziu jsem měla zcela jasno. Začala studovat v Praze na konzervatoři Jaroslava Ježka obory kytara a zpěv.
Mnozí si vás pamatují jako Jarku ze seriálu My holky z městečka. Nelákala vás spíše herecká dráha?
Záhy jsem pochopila, že to není má cesta, že mám potřebu se spíše vyjadřovat sama za sebe než někoho hrát. Psaní a interpretace vlastních písní mi to umožňuje.
V seriálu jste ztvárnila společně s dalšími dvěma dívkami nerozlučnou trojku kamarádek. Přeneslo se to přátelství i do soukromého života?
Při natáčení jsme tu trojici opravdu tvořily i mimo kameru, protože jsme si byly věkem nejblíž. Po skončení jsme se ale jedna druhé ze života ztratily. Teď o sobě víme, vím, kde holky bydlí, ale nestýkáme se.
Za ta léta jste se vůbec nezměnila. Jak to děláte?
Děkuju za lichotku. Asi je to nastavením mého nitra, nikdy jsem netoužila stát se dospělou rozumnou dámou (smích).
Jste známá jako textařka, jejíž písně jdou do hloubky a dokáží zasáhnout. Kde čerpáte inspiraci?
Dívám se kolem sebe a přemýšlím o tom, co vidím…
Vzpomenete si na svůj úplně první text, který jste složila?
Na první asi ne. Ty papírky, na které jsem texty psala, už nejspíš ani neexistují. První, které mám dochované, jsou z období mých čtrnácti let. Ale o čem byla moje prvotina, to vám vážně neřeknu.
Můžete zavzpomínat na dobu, kdy jste pracovala na svém posledním albu?
Album jsem nahrávala ve svém rodišti ve Zlíně v nahrávacím studiu Ivoše Viktorína. Na několika skladbách se podíleli i kamarádi ze skupiny Oboroh, což byla pro mě úplně nová a příjemná zkušenost.
Upřednostňujete koncerty v sálech a divadlech nebo máte raději festivaly pod širým nebem?
Mám ráda uzavřené prostory s dobrou akustikou, například kostely nebo zámky. Festivalům se spíš vyhýbám, protože se mi zdá, že se tam má hudba ztratí… Ale udělám výjimku a pojedu na Lukoveček (smích). Věřím, že to bude příjemné.
Na čem pracujete teď?
Píšu nárazově nové písně, pokud mám dostatečně nažito a je o čem psát. Jezdím zpívat a hrát po celé republice, do věznic, někdy taky do zahraničí. Třeba minulý týden jsem se vrátila od českých krajanů z Polska. V září budu opět pokračovat v učení. Snažím se několika dětem z místní lidušky vštípit lásku ke kytaře a ke zpěvu. Je to pro mne velmi inspirující. A také zcela jiný druh práce než na jaký jsem byla doposud zvyklá.
Zaujaly mě ty věznice. Jací jsou vězni publikum?
Jsou krásné publikum. Proto se za nimi ráda a často vracím. Jsou to takoví zvláštně poslouchaví lidi. Moje písně jsou většinou přemýšlivé a oni to skvěle vnímají. Já jsem se hraním ve věznicích jakoby v uvozovkách proslavila. Mám za sebou asi padesát koncertů v těchto zařízeních, které jsem uskutečnila během posledních deseti let.
Která z těch věznic byla první?
Poprvé mě pozvali Na Bory. A koncert se vyvedl naprosto nad mé očekávání. Měl velký úspěch.
Jak relaxujete a co Vás ještě čeká v posledním měsíci prázdnin?
Miluju plavání a jízdu na kole. Taky ráda chodím na procházky a hodně spím. A na srpen mám velký plán. Odpočinek! (Smích)
