Momentálně jsme po tzv. korona krizi – ovlivnilo vás tohle období nějak? Přeci jen se zavřela divadla a všichni zůstávali doma.

Samozřejmě, že to moji práci změnilo, protože se jí celá ta situace dost dotýká, ale zatím tedy musím říct, že v takovém smyslu, který mě neuvádí do zoufalství. Měl jsem více času na všechny věci, které jsem už léta odkládal. Spíše to ale změnilo moji představu o tom, jakým způsobem je možné vést masu lidí v celosvětovém měřítku, ale necítím se, že bych měl mít větší strach. Ani najednou necítím, že bych měl například trávit více času s rodinou, protože to pro mě bylo vždy na prvním místě.

Vy sám si někdy zajdete do divadla jako divák?

Velmi rád, ale čím dál méně, hlavně od té doby, co mám děti, protože volné večery jsou pro mě velmi vzácné, rád je trávím právě doma s rodinou. Ale za celou dobu, co jsem v MDZ mi utekly snad jen 2 inscenace, jinak jsem je viděl všechny. A také jsem velmi rád, že máme u nás festival, setkání Stretnutie, kdy přijedou divadla k nám.

Máte deformaci z povolání, kdy třeba sedíte v divadle jako divák a říkáte si, že byste něco udělal jinak?

Tohle jsem snad ani nikdy neměl, spíš se vždycky snažím těm kolegům fandit, ale tomu jistému profesionálnímu pohledu se neubráním. Raději si však beru inspiraci.

Na kterou vaši roli nejraději vzpomínáte?

S některými rolemi máte takový vztah, že se s nimi loučí opravdu těžko. Z těch, na které vzpomínám opravdu velmi rád, je to třeba postava Cherubína z Figarovy svatby, to bylo takové netradiční a zábavné zpracování. Když se vrátím ještě dál, tak je to určitě Malý princ, což jsem hrál ještě na škole v Mahenově divadle v Brně, celkově toto téma mám moc rád. A že to nemusí být jen o tom rozsahu, tak mi utkvěla role Paca v muzikálu Muž z kraje La Mancha. Neměl jsem tam ani slovo, jen takové skřeky, ale je to role, která mi vyvstane na mysl jako jedna z prvních.

Příští rok jde do kina film Zátopek, ve kterém hrajete, jaké máte z filmu pocity?

Ta práce mě velmi obohatila, hlavně setkání s režisérem Davidem Ondříčkem, a pak taky nahlédnout do filmu, jak vzniká, to pro mě bylo velkým přínosem, i kdybych se tam nakonec ani neobjevil. Já jsem tam měl v podstatě pár obrazů, jen malinkou roli jako velitel a umím si představit, že spousta režisérů by k tomu přistoupila jinak. Ta práce s režisérem Ondříčkem byla taková, že jsme v průběhu natáčecího dne neustále moji roli rozšiřovali. Není to tak obvyklé, zvláště při těch epizodních rolí.

Moderujete hokejový Ševcovský ples ve Zlíně, fandíte Zlínskému hokeji? Zajdete si občas na nějaký zápas?

Když se občas najde čas, rád si na hokej zajdu ale mnohem méně, než bych chtěl. Chystám se sebou někdy vzít i svého syna, tak doufám, že to podmínky dovolí. Hokej se vlastně snažím i hrát, před 15 lety jsem točil seriál Poslední sezóna a od té doby se snažím chodit hrát pravidelně.

Na co byste pozval čtenáře do divadla?

Určitě na Splašené nůžky, to je hezký první kontakt s divadlem, protože to představení nabízí něco úplně jiného než televize. A pak taky na představení Glorie, to je komedie, která má přívlastek černá a je hlavně pro ty, kteří si rádi nechají divadlem otevřít i jiné pohledy na svět a na společnost.

Repertoár MDZ je pestrý a vyvážený, snaží se nabídnout něco každému. Hlavně by bylo fajn, aby diváci do divadel chodili, zaznamenali jsme nějaké obavy, které samozřejmě chápeme. Musím ale říct, že z těch, kteří do divadla přijdou, cítíme že nám fandí, že tam jsou, aby nás podpořili, že ví že to není lehké. A ta energie z hlediště jde opravdu cítit i přes ty roušky.

Autor: Daniela Mudříková