Týden utekl jako voda a letošní Akademie se blíží ke svému závěru. Jak byste ji zhodnotil?
Mám pocit vzestupné tendence. Zvyšuje se nám průměr vynikajících studentů. V minulosti bývali jeden či dva výjimeční hráči a ostatní byli dobří. Letos máme takových pět, šest skutečně skvělých. Pro mne to znamená hlavně fakt, že budu mít obrovský problém vybrat nejlepšího.
Čím to je, že trend talentovaných dětí tak stoupá?
Já si to vůbec nedokážu vysvětlit. Před dvanácti lety, kdy jsme začínali, jsem si říkal, že tak po pěti letech se vyčerpají všechny talenty. A opak je pravdou. Vlastně už nám pomalu dorůstá další generace, takže ono to vypadá, že to bude donekonečna. Mám z toho obrovskou radost.
Pomyslel byste si na něco takového před těmi dvanácti lety, kdy jste začínali?
Vůbec ne! Mne do toho přemluvil můj učitel, který na mé jméno potřeboval hlavně nalákat sponzory. A mně se to hrozně zalíbilo. Víte, narozdíl od ciziny, kde jsem také dělal několikrát mistrovské kurzy, tak tady se dostane na Akademii jen ten, kdo má talent. Venku se dostane každý, kdo si zaplatí. A to je úplně jiný přístup, jiný druh práce a hlavně jiné potěšení. Když učím ty vynikající, to je radost. Když učím někoho, kdo si zaplatil a talent mu chybí, tak to je potom zoufalství.
Takže z Akademie se stala tak trochu neplánovaně hezká tradice?
Ano. Děti to tady milují, kamarádí se, jezdí tady rády a já mám nesmírnou radost, že se tady sešla taková skvělá houslistická parta.
Večer čeká letošní studenty koncert. Co cítíte, když ti vaši chráněnci mají vystoupit na podium? Jste za ně nervózní?
Je to horší než kdybych tam stál sám. (Úsměv.) Než jsem začal učit, tak jsem tenhle ten pocit neznal. Víte, koncert před publikem, to je poslední krůček k vítězství. Samozřejmě si utvářím svůj názor na ty děti po celou dobu kurzů, ale to, jak se představí veřejnosti, má velkou váhu.
To musí být pocit velké zodpovědnosti rozhodovat, který z těch mladých lidí zvítězí…
Mám sice nejhlavnější slovo, ale hodně se radím i s ostatními. Vyjadřují se k tomu i manželé Pančochovi, se kterými děti zkoušejí u klavíru, dám i na, v uvozovkách, laický názor své ženy, která z pozice bývalé herečky dokáže ohodnotit pódiové vystupování, zajímá mne i názor studentů. Hezké je, že se každý rok v podstatě shodneme. Nikdo z těch minulých vítězů nás nezklamal. Jsem rád, že ti minulí nejsou v letošním kole, protože kdybych měl vybírat i z nich, asi bych se zbláznil.
Možná by to chtělo více cen, co říkáte?
No v tomto roce bych potřeboval těch prvních cen alespoň pět. Což ovšem dost dobře nejde, že jo? (Smích.)
Už máte vybraného letošního kandidáta na první pozici?
Mám tři. Ale o tom pořadí rozhodnou až koncerty. Cenu předává každý rok pan hejtman Libor Lukáš, jehož přátelství si velice vážím. S celou jeho rodinou se známe deset let. Bez ohledu na to, v jaké je funkci, tak to je chlap, který když něco řekne, tak to splní. Libora si za to strašně vážím. Včera jsme byli spolu na večeři a on mi řekl, že by potřeboval vědět už jméno toho vítěze. Já jsem mu dnes volal a říkám: Libore, nezlob se, ale já ho budu vědět až večer po koncertě. Můžu volat později? Jen se smál. Prostě chtěl připravit cenu pro vítěze. Což je moc hezké.
Co kromě velkého talentu nesmí mladému člověku chybět, aby se prosadil v hudebním světě?
Samozřejmě strašně důležité je zdraví. To je na prvním místě. Pak štěstí. Protože když nepotkáte v ten pravý moment pravého člověka, tak můžete hrát jako Bůh a není vám to nic platné. Zapadnete. A pak je nezbytné kouzlo osobnosti. Někdo hraje nádherně a vyleze na pódium a je to ztracené.
Copak nestačí fakt, že umí krásně hrát?
Bohužel ne. My jsme tady měli některé typy, které nebyly až tak skvělé houslově, ale dokázaly uchvátit publikum. Prostě přijdou a vyzařují něco… To se nedá popsat. Prostě kouzlo osobnosti. A pak si řeknete, tenhleten to je dobrý týpek, ten by se mohl lidem líbit, hraje úžasně. A ono to nefunguje. Lidi nechytne. Já nevím, jestli tam hrají roli feromony. Abyste uspěla u publika, musíte vyzařovat fluidum. Pak vám odpustí třeba i horší hru, ale má vás rádo.
To je vůči těm nadanějším dost nespravedlivé.
To je, ale taková je realita. Máte to stejné ve všech uměleckých profesích a také v politice. Jsou lidi, kteří cosi vyzařují, veřejnost je chce a vůbec jí nevadí, že jsou to třeba gauneři. V kumštu je to stejné. Vy musíte veřejnost přinutit, aby si na vás koupila lístek. A jenom dobrá hudba jí stačit nebude…
Pojďme k vaší osobě. Cítíte ještě i po těch letech praxe před vystoupením ještě trému?
Já bych řekl, že je to podle počasí. Podle toho, jaké jsou atmosférické tlaky. Samozřejmě pocit zodpovědnosti je stále stejný. Ale za těch více jak čtyřicet let už jsem ostřílený a na to pódium chodím jako do práce. (Úsměv)
Zažil jste při koncertu takzvané okno?
No jé je! To se stává. Víte, moji studenti vždycky, když udělají chybu, tak zastaví. A já jim vždycky říkám, jeďte dál! Naučte se plavat. Určitě se to stává i vám. Chcete při rozhovoru položit otázku, už ji máte připravenou a než já dopovídám, tak ji zapomenete.
Ale vždycky se to snažím zamaskovat…
(Smích.) A o totéž se snažím já. Těm dětem říkám, přeplav, pak se k tomu vrať a teprve zjisti, co se ti tam vlastně stalo. Protože na pódiu na vás nikdo nepočká. A velké umění je ten okamžik překlenout tak, aby to nikdo nepoznal.
Který autor je vašemu srdci nejbližší?
Na to nemohu odpovědět. Té krásné muziky je tolik! Kdybych řekl, že Čajkovskij, urazím Dvořáka, když řeknu Dvořáka, urazím Beethovena, a tak by to šlo pořád dál. Každý napsal něco nádherného pro housle. A hlavně, já jsem ještě nenastudoval ani zlomek vší krásné muziky.
Když si chcete od klasiky odpočinout, jakou hudbu si pustíte?
Je toho spousta. Samozřejmě světovou popinu, tu mám rád, protože to je inteligentní muzika. A z toho českého? No bezesporu Jarka Nohavicu a Čechomory. To je hudba, která je úžasná. Jarek je jeden z největších českých básníků, ale i hudebníků. Protože tak vtipné texty ke krásným melodiím, to může napsat jen génius. Kluky z Čechomoru znám z dob, kdy je nikdo nechtěl a hráli někde na ulici. Mají úžasné úpravy folkloru, které dělají s obrovským vkusem. Jsou to skvělí muzikanti, kteří mají opravdu hudební vzdělání. Nejsou to amatéři, které živí tři akordy. Ostatně narvané stadiony při jejich koncertech mluví za vše.
A poslední otázka. Jak vypadá ideální den Václava Hudečka?
Ideální den je, když nemám žádné povinnosti. Já ráno vstanu, uvařím kafíčko. Já totiž dělám nejlepší na světě! (Smích.) Pak si jdu pracovat, moje žena je u počítače. Potom udělá Eva nějaký dobrý oběd a pak vyrazíme na procházku do lesa. Couráme se několik hodin, přijdeme domů, pustíme si hezký film a jdeme spát…
Kolik takových ideálních dnů se do roka naskytne?
(Dlouhé přemýšlení.) No, pár jich je. (Smích.)
