Slyšela jsem, že cesta k nám na Moravu byla trošku strastiplná. Co se stalo?

No, bylo to trošku divoké. Já jsem si myslel, že si to usnadním, a že udělám takový experiment. Abych to vysvětlil. Můj kamarád Ondřej Soukup je vlastníkem malého letadla Piper. Já jsem byl ještě ráno v Karlových Varech, což je k vám přes celou republiku. Tak jsme se s Ondřejem dohodli, že bychom letěli z Varů sem do Zlína. Leč, dnes ráno v šest hodin se ukázalo, že je mlha! Kdo by to čekal! (Smích).

Jak jste to řešil?

Musel jsem rychle vyrazit z Varů do Benešova na letiště, kde mne čekal Ondřej a z Benešova už jsme doletěli až sem. Dorazili jsme přesně, byl jsem šťastný. Trocha adrenalinu po ránu nezaškodí…

Od koho jste dostal nabídku moderovat slavnostní otevření Univerzitního centra? Zvažoval jste dlouho?

Oslovila mě kancléřka univerzity Andrea Kadlčíková. A zvažoval jsem nesmírně dlouho, protože na mne se teď hrne festival. Takže já jsem ve fázi příprav a už nechci moc velkých projektů brát. Marná sláva, festival je náročný. Téměř bydlím ve Varech a spíš pracuju tam.

Měl jste možnost prohlédnout si celou stavbu?

Myslím, že máte být na co pyšní! Prohlížel jsem jen zběžně, ale musím říct, že je to krásná budova. Ono vůbec je úžasné, že ve Zlíně je univerzita, kam chodí přes deset tisíc lidí. Pro město je to určitě velký příslib.

Zavzpomínáte občas vy sám na své studijní léta?

Na základní školu ne moc rád, protože jsem se musel učit spoustu předmětů, které mi nešly a byly mi cizí. Jako třeba matika, fyzika, chemie…Ale pak jsem přišel na konzervatoř a to bylo báječné! Byla to nádherná škola, která stála uprostřed totality jako ostrůvek svobody. Byli tam lidi od kumštu, kteří taky neměli moc disciplínu, a sešněrovat je se nedařilo, tak jako na jiných školách. A taky umění se hůř státní správě uchopí. Když jsem přišel po základce na konzervatoř, tak to jsem měl pocit, že jsem v Americe. Vládl všude nádherný svobodný duch. Krásné studia a rád na to vzpomínám!

Tam se asi uzavírají přátelství na celý život, ne?

Máte pravdu. To určitě. Třeba s Michalem Nesvadbou jsem seděl šest let v lavici.

U nás jste považovaný za jednoho z nejlepších moderátorů, hlavně pro svůj jemný humor a lehkou ironii. Musel jste k tomu nějakým způsobem dozrát, nebo to k vám patří odjakživa?

To nevím. Já myslím, že jsem v podstatě pořád stejný. Víte, člověk se až tak moc nemění. Psychicky se vlastně cítím úplně stejně, jako když jsem chodil do školy. Bydlíme kousek od ní, chodím okolo venčit psa a já si připadám úplně stejně, jako kdybych zahnul do těch dveří a šel studovat. Ono se to asi už moc nemění. Člověk je hotový už tak okolo patnácti let. Víceméně. A pak se naučí nějaké dovednosti a získá znalosti. Ale povaha už je dávno vymodelovaná.

Nenechám si ujít téměř žádný váš pořad Na plovárně. Měl jste hosta, na kterého jste se těšil více než na jiné?

Těch byla spousta! V poslední době, když vzpomenu jen namátkou, to určitě byli Genesis. Protože málokoho je tak obtížné dostat na Plovárnu jako rockové hvězdy. Oni mají času ze všech nejméně. Přiletí na poslední chvíli, jdou na zvukovku, odehrají koncert a pak většinou ještě večer letí do jiného města, do jiné země. Takže ty přimět k půlhodinovému rozhovoru, zvláště, když jde o takové hvězdy, tak to je věc! A když přišli všichni tři, blížilo se to zázraku.

Máte asi zážitek na hodně dlouhou dobu, co?

Bezpochyby! Z kraje to bylo takové oťukávání se, ale já si myslím, že hlavně proto, že mají hodně špatné zkušenosti s novináři. Když ale zjistí, že se jich ptáte na věci, které považujete za podstatné a oni také, když zjistí, že vám nejde o to, co dělají s penězi, nebo proč se rozvedli, tak jsou většinou velmi ochotní.

Máte za sebou zkušenost z rozhovoru s člověkem, ze kterého jste musel odpovědi páčit?

No jéje!

Řekněte mi recept. Co s takovým hostem?

Žádný neexistuje. Bohužel. Nemůžete dělat nic. Trápíte se. Za pět minut zjistíte, že všechny otázky jste vyčerpala a máte k dispozici ještě dalších osmnáct minut rozhovoru. S Johnem Mayallem, bluesovým kytaristou, jsem měl podobný zážitek. Ten byl tvrdý. Hodně se mu nechtělo. Já bych úplně akceptoval, kdyby řekl, já to prostě nemám rád a dělat to nebudu. Ale když už pak ten člověk přijde a mučí vás tak to je sadismus!

Naprosto souhlasím! Pokud se nepletu, v těchto dnech vám vychází nové album s názvem Chlebíčky. Co můžou posluchači čekat? Liší se nějak zásadně od těch předchozích desek?

To se nepletete. No, co můžou čekat od Ebenů (Smích). Píšeme, tak jak umíme, že jo? Ale je na ní vidět těch šest let přestávky.

Vy si dáváte velké pauzy, že ano?

No ale tohle jsme zkrátili! Je to nejkratší interval, co máme. Ale abych se vrátil ke Chlebíčkům. Řekl bych, že je to lehce poučenější. Jsme všichni starší a na muzice je to trošku znát. Je tam lehká nostalgie a lidé na ní najdou dvanáct nových písniček. Doufám, že se bude líbit. Dali jsme si s ní hodně práce. Snad na žádné desce jsme se tak nenadřeli jako na téhle. Kromě jedné kraťoučké vykopávky, která je pětadvacet let stará, jsou to všechno nové věci.

Takže náročné období?

Náročné, ale krásné. Hodně jsme si dali práce s mícháním a mastering jsme dělali v Londýně. Pro ty, co nevědí, mastering je smíchaná a sestříhaná zvuková nahrávka. Ale abych navázal. Práce v Londýně, to byl velký zážitek. Musím říct, že tam se nám věnovali ne na sto, ale na sto dvacet procent. S bráchama jsme si říkali, jak s klukama z Východu asi vydrbou a ono ne! U nás trvá celý proces čtyři, pět hodin a tady se nám věnovali dvě hodiny už den předem, což ovšem nemuseli. Na druhý den chlapík, který to mastroval, přišel v deset dopoledne a skončil v půl druhé ráno. Pak nám dal cédéčka a řekl: tak to jsou referenční cédéčka, jeďte domů a cokoliv budete chtít předělat, předělám! Takže na závěr, pro moje uši deska zní velice hezky.

Znamená to snad, že příště jedině do Londýna?

No jo! Řekli jsme si, že znovu si to zopakujeme. Ono to není nějak extrémně drahé. A hlavně, já si myslím, že každá kapela má svůj určitý sociální život. A je třeba jí přinášet zážitky. A zážitky je dobré si dopřát, zvláště když jsou spojené s prací. Tenhle ten výlet už nám prostě zůstane.

Já se ještě vrátím k vašim dlouhým pauzám mezi deskami. Je to nějak cílené? Myslíte, že náš hudební trh by to neunesl?

To je jedna věc. Co si budeme povídat, dneska se neprodává skoro vůbec. Protože ti mladí nemají, kam by si cédéčko dali. Oni je nepoužívají. Já se obávám, že příští alba už budou jenom soubory dat. A na to se teda netěším. Protože když na něčem pracujete, a pak nemáte nic v ruce, tak to je hrozné! Deska, to je alespoň předmět. Uděláte tomu obal, uděláte tomu booklet, a my máme, musím se pochválit, docela bohatý booklet. Takže ten, kdo si koupí originál desku, přeci jen bude mít i určitou výtvarnou kvalitu.

A ta druhá věc?

No, druhý důvod je, že já píšu pomalu. (Smích). S Ebeny je to trošku zájmová umělecká činnost, všichni máme další aktivity, takže nějakou dobu trvá, než se to napíše a dá dohromady.

Máte za sebou bohaté zkušenosti v moderování. Musíte se ještě vůbec nějakým způsobem připravovat?

Připravit se musíte vždycky. Na každou akci dostanete poklady, ale já si z toho musím udělat vlastní scénář. Protože musím vyčistit spoustu věcí, které tam nemusí bezpodmínečně být. Ale na jevišti už nemáte čas je hledat v textu. Prostě musíte mít nutné informace. Ono v konečném důsledku je to stejně tak třicet procent improvizace. Situace, které vzniknou náhodně, jsou vlastně nejlepší. Každopádně musíte mít nějakou jistotu. Takže abych někde přišel nepřipravený, to bych si opravdu nedovolil.

Zmínil jste, že finišujete v přípravách na festival. Co vás čeká v dalších dnech?

No, budu nad tím sedět a číst všechny materiály. Téměř u všech věcí, na kterých pracuji, osmdesát procent práce udělám doma. A až když to udělám, mám nějaké pracovní zázemí. Uvedu příklad. Přijede Robert De Niro. Když všechno půjde dobře, uděláme s ním i Plovárnu, ale to znamená přečíst i jeho tiskovou složku. Ta mívá čtyřicet, šedesát stránek. A samozřejmě je to všechno v angličtině. Z toho si musíte udělat nějakou rozvahu, člověk by si také měl přečíst předešlé rozhovory a pak se pokusit se ptát na něco jiného. Víte, málokdo má rád, když se mu neustále opakují otázky. A to je docela těžké zvláště u lidí, kteří jsou tak mediálně známí, najít u nich téma, o kterém třeba ještě nemluvili. Někdy to jde stěží a dá to hodně dřiny. Takže budu číst…