„Původně měla deska vyjít už loni na podzim, ale postihly mne trošku jiné srdeční záležitosti a musel jsem na trojitý by-pass. Teď jsem se domluvil s vydavatelem, že ji do obchodů dáme v září. Turné bude takovou malou ochutnávkou z alba,“ prozradil s úsměvem hudebník.

Profesní záběr Michala Pavlíčka je velmi široký. Skládá filmovou, baletní i divadelní muziku, na svém kontě má řadu alb, je mentorem mladých hudebníků i vyhledávaným producentem.

Stál jste u zrodu legendárního Pražského výběru. Co se vám jako první vybaví, když se v myšlenkách přenesete do začátku osmdesátých let?

Levné bíle víno z dob normalizace. Velký kus mého života a zároveň bohužel také rozčarování z posledních let existence Pražského výběru.

Po dvou letech existence se kapela dostala na seznam zakázaných skupin. Není to dnes trochu nuda, když už chybí ta příchuť revolty?

Zákaz Výběr poškodil, i když de facto přispěl k jeho popularitě. Po čtyřech letech násilného přerušení jeho spontánního vývoje už nikdy neměl takovou lehkost a syrovost jako na začátku 80. let. Nestáli jsme o takovou legendu, radši bychom hráli dál. Nebylo to nic příjemného.

V roce 1986 jste založil další formaci v čele s Bárou Basikovou. Otázka bude stejná jako ta první. Co se vám vybaví, když se řekne Stromboli?

Byl jsem jednou na Stromboli. Připlouvali jsme k této nonstop činné sopce velkou lodí ještě v brzkých ranních hodinách kdy byla ještě tma a jen v dálce jakoby na hvězdném nebi se v pravidelných intervalech vynořovali její ohnivé záblesky. Jinak samozřejmě to je Bára Basiková, pro kterou jsem vytvořil asi jednu z mých nejoriginálnějších hudebních erupcí.

Když přeskočíme dvacet let, ocitneme se v pražské Sazka Aréně, kde jste vystoupil před sedmi tisíci posluchači. Jaký je to pocit stoupnout si před takovou spoustu lidí?

Na jednu stranu pocit osvobozujícího transu a vzájemného propojení a na druhou stranu taky velké vnitřní napětí i zodpovědnost.

Říkáte o sobě, že jste workholik. Před rokem vás ale nečekaně zabrzdila nemoc. Přehodnotí po takové události člověk svůj život?

Samozřejmě po takovéto operaci a během následného pobytu v nemocnici se člověk zamýšlí nad sebou. Co se stalo, proč se to stalo a jak to změnit. Jenže hudba je příliš velká droga, kterou nelze snadno dostat z žil. Já jsem se po čtyřech měsících zase postavil na podium a postupně se vracím zpět do tohoto zběsilého rychlíku. Mál ale jednu velkou brzdu a tou je moje žena Karolina a můj malý syn Matyášek. Už jen kvůli chci být opatrný a snažím se své workoholické sklony a posedlost korigovat. Doufám, že se mi to podaří ukočírovat a neskončit zase na JIPce. (Úsměv.)

Na konci loňského roku se na pulty obchodů dostala knižní novinka. Co vás přimělo napsat autobiografickou zpověď Země vzdálená?

Během posledních let jsem zažil velké otřesy i zásadní impulsy v mém osobními i profesním životě. Cítil jsem potřebu se vyrovnat se svou minulostí a ventilovat své pocity. Najednou jsem začal dávat věci na papír a ne pouze do abstraktních hudebních emocí. A taky jsem se začal nějak víc a víc rozkrývat. Přišlo mi během tohoto procesu, že jestli má mít osobní výpověď v knize smysl, tak jedině když bude otevřená a upřímná.

Je neskutečné, že pár měsíců po operaci už jste zase pracoval. V lednu jste dokončil hudbu k filmu Na půdě, také k televiznímu filmu Divnovlásky režiséra Petra Slavíka, ke snímku Stínu neutečeš režisérky Lenky Knee a teď dokončujete poslední úpravy na vašem dvojalbu, ke kterému jedete šňůru. Několik koncertů už máte za sebou. Jaké jsou reakce publika?

Kvůli svým zdravotním problémům jsem musel přerušit práci na zmiňovaných filmech a na svém projektu Srdeční záležitosti. Takže nyní se vyrovnávám se svými resty a dostal jsem se bohužel do paradoxní situace, kdy jsem vyjel na turné k cédéčku, které ještě není venku. Doufám, že se na mne fanouškové nebudou zlobit a že počkají. O to těžší je hrát nové věci, které neznají. Reakce publika jsou ale zatím příznivé a z toho mám radost.

Takže největší radost vám dělá publikum?

To samozřejmě taky. Ale největší potěšení mám, když jdu se svým dvouletým mrňouskem na pískoviště a děláme bábovky.