S povlávajícími šedinami, které mu splývaly až na ramena, působil spíš dojmem světaznalého bohéma než jako uznávaný tvůrce filmů. V toho se ale bleskurychle proměnil, jakmile začal mluvit. Bylo cítit, jak je ještě pořád prodchnutý Bathory, svým nejmladším filmovým dítkem.

Většina otázek a odpovědí během zhruba šedesáti minut, po které tento rozhovor pro čtenáře Deníku vznikal, se proto pochopitelně točila kolem jeho kontroverzního snímku o čachtické kněžně, jenž se i na Slovácku stal kasovním trhákem.

Jak hodnotíte rekordní divácký zájem o Bathory v českých kinech? Není to především výsledek velmi kvalitní mediální kampaně?

Nemyslím si, že by to bylo kampaní, ale určitě nejen já, ale i kritici jsou překvapení, že zájem o film je tak velký. Já jsem byl ze vstupu Bathory do kin nervózní. Čekaly nás totiž celkem tři jeho premiéry, které byly každá v jiné verzi. V Karlových Varech v anglické verzi, v Bratislavě ve slovenské verzi a v Praze v české verzi.

Věděl jsem, že zájem na Slovensku bude velký, což se potvrdilo. Padly tam všechny rekordy návštěvnosti. Z malých dědin v okolí Košic, kde nejsou kinosály, se do města pořádaly na tento film dokonce zájezdy. Tak mimořádný zájem v Česku jsem ale nečekal. Například když jsem teď v Uherském Hradišti, musím přiznat, že jsem takové řady na film ještě neviděl. Ale nakonec, udělal jsem film o velkém Uhersku a ono to Uherské Hradiště s tím také trochu souvisí.

Myslíte si, že bylo vhodné vykonstruovat příběh, v němž se protnou osudy Alžběty Bathoryové a italského malíře Caravaggia, když se ti dva snad ani nemohli fyzicky potkat?

To je tak trošičku o nedorozumění. Chtěl jsem natočit takový film, o jaký se dlouho české filmy snaží, totiž aby se prosadil v zahraničí. To se jim ale příliš nedaří, protože jsou příliš regionální a nesrozumitelné. Evropané si myslí, že v časech, kdy oni měli velká království, my jsme žili jako opice na stromech.

Chtěl jsem docílit toho, aby si evropský divák všiml, že i my máme velké dějiny a že našim předkům se například podařilo zastavit Turky a že i u nás byli hrdinové. Chtěl jsem, aby si uvědomil, že v době, kterou film popisuje, byl Caravaggio rovesníkem kněžny Báthoryové. A potkat se klidně mohli. Víme, že Carravagio zabil v souboji nějakého učně, utekl a nikdo nevěděl kam. Známo je jen to, že na čas zmizel a jeho stopa směřovala do Vídně.

Anna Frielová se v jednom z rozhovorů přiznala, že točit s vámi Bathory bylo pro ni nejen velmi přínosné, ale také mimořádně namáhavé. Šestnáct hodin na place bylo běžné denní natáčecí penzum. Jak jste toto doslova vražedné nasazení zvládal vy, při své nadcházející sedmdesátce, a do jaké míry byl disciplinovaný filmový štáb?

No mně se stává běžně, že při natáčení běhám bosý a nikdy neprochladnu a vedle mě všichni v těch bundách mají chřipku. Já si nepřipouštím, že bych mohl prochladnout, protože vím, že bych to pak nedotočil. Anna Friel se moc snažila dobře hrát Bathory, přestože věděla, že to není vůbec jednoduchý úkol. Byla vynikající. Dokonce dvě jiné anglické herečky mi tuto roli odmítly s tím, že ji nezvládnou. Nakonec to pro ni byla obrovská zkušenost. Velmi precizně zahrála například tu pasáž, kdy se probudí vedle mrtvého psa a začne zvracet.

Chcete snad říct, že to nebylo hrané?

Právě že vůbec ne. Já jsem potom v maskérně řekl: Bože můj, to bylo dobře, že jste jí do úst něco dali. A oni na to: My jsme jí nic nedali.

Kterou část natáčení Bathory považujete jako tvůrce filmu za nejnáročnější?

Nejnáročnější byly ty komparzní scény válek, protože musíte sehnat koně, kteří se neleknou a nepodupou navzájem, musejí tam být lidé fyzicky zdatní a ne nějací důchodci. Bylo to velice náročné starat se o jejich bezpečnost, dovoz, odvoz, ubytování…

Na plátně pak ale tyto scény podle řady kritiků vyznívaly do značné míry komicky… Byl to snad váš koncepční záměr?

Podle mě ta první scéna nemohla působit komicky.

Možná tam bylo málo detailních záběrů, málo očividné agrese či usekaných končetin.

To ano, Američané by to točili přesně tak, jak říkáte. Já ale jsem válečné scény chtěl použít pouze jako ilustraci. Ale stejně, až uvidíte televizní verzi, dočkáte se i nějakých těch bojových detailů.

Do jaké míry ovlivnila natáčení přítomnost komika a mistra improvizace Bolka Polívky, jenž se zhostil role mnicha Petra? Ve kterých scénách se nejvíc projevila jeho bezprostřední kreativita?

Na improvizaci nebyl v Bathory příliš velký prostor, a i když ten Bolkův humor tam je, je poměrně hodně skrytý. Ti dva mniši jsou přece jen okrajovými postavami. Chtěl jsem, aby jejich prostřednictvím trochu vyzněl i objevitelský rozměr té doby. Vynálezy Leonarda da Vinciho. Všichni tehdy něco objevovali. Proto ty hračičky v rukou mnichů, kteří měli být ve filmu tím odlehčujícím prvkem.

Místy je to ale odlehčení až přehnané, nemyslíte? Například ty kolečkové brusle. Čí to byl nápad?

No čí, můj (smích). Prostě jsem chtěl, aby tam zafungovaly kolečkové brusle dobové.

V rozhovoru při natáčení Bathory na hradě Buchlov před více než rokem jste mi přiznal, jak obtížné a složité je točit historický film. Z jakého soudku tedy bude vaše příští filmové dílo?

Je to velmi obtížné dělat historický film, ale stejně se k němu vracím. Nechci soupeřit s mladou generací filmařů. A tak další můj projekt by měla být slovanská epopej, která bude časově sahat až k základům Velkomoravské říše, k Cyrilu a Metodějovi, Svatoplukovi.

Přestože točit historický film je obtížná záležitost, pouštíte se do toho?

Je to sice obtížné, ale chci to dělat způsobem, který naplní moji fantazii, tak aby mě to nesvazovalo jako Bathory. Chci zachytit jednu zajímavou myšlenku, jak se tehdy naši předkové, kteří měli tolik bohů - boha hojnosti, plodnosti, milování, obžerství i zlého Peruna, kterého se kvůli jeho bleskům báli, jak se stalo, že strčili hlavu do jařma křesťanství s jeho řádem a přikázáními, tak vzdálenými tomu jejich bujarému životu. Měla by to být několikafilmová epopej. Projekt už má i název. Bude se jmenovat Dvě stě roků samoty.

Kdy na něm začnete pracovat?

Už jsem začal (smích).

Můžeme čekat, že přivezete filmový štáb opět i k nám na Moravu?

Určitě ano.

Kolikrát už jste se účastnil LFŠ v Uherském Hradišti a kdy to bylo naposled?

Na tento festival jezdím od jeho samotného začátku. Vozil jsem na něj svoje první filmy. Líbilo se mi, že je to taková líheň filmových fandů, setkávání mladých filmových tvůrců, kteří právě tady mají možnost přímého kontaktu s publikem. Z té stovky diplomů a ocenění, získaných různě po světě, si vážím nejvíc těch prvních z filmové školy v Uherském Hradišti, protože tehdy mi potvrdily, že o moji tvorbu je zájem, a to je pro každého mladého tvůrce moc důležité zjištění.

Čemu dáváte přednost, když přijedete na Moravu? Vínu, nebo slivovici?

Byly doby, kdy jsem dával přednost vínu. Dnes už mi víno sice není tak vzácné, ale to moravské v té záplavě ostatních mám rád stále.