Kohoutova raná tvorba ze začátku padesátých let je charakteristická naivní vírou v komunistické ideály. V častuškách a písňových textech oslavoval ikony tehdejšího zřízení.
Po několika letech se do jeho díla vetřela kritika režimu, který se odkláněl od původních myšlenek. Po podpisu Charty 77 mu bylo znemožněno vrátit se ze zahraniční pracovní cesty v Rakousku, kde nakonec zůstal a dodnes tam také pracuje. Zbytek času tráví jeden z nejpřekládanějších českých autorů v Praze.
Cítíte se být filmařem?
Ne, nikdy v životě jsem se necítil být filmařem. Má hlavní profese je dramatik, druhá romanciér. Filmy vznikaly mimo hlavní linii mé práce a sám jsem překvapen, kolik jich je a že dohromady tvoří nějaký celek a dávají smysl.
Sledujete současnou českou literaturu a film?
Naše současná literatura se mi líbí daleko více než film. Zažívám v ní objevování velkých témat doby, kdežto film mně připadá krotký. Skýtá malé příběhy, které zrcadlí, že autoři prožívají malé konflikty a mají nabyté malé zkušenosti. Je to spíše takové hlazení po srsti, všechny filmy jsou milé a bez rozporu.
Jak vnímáte interpretace svých děl jinými autory?
Mám štěstí, že tyto své nekrology zažívám ještě za svého života. Jiní autoři je běžně nemají možnost číst, protože už většinou bývají po smrti. Já je mohu číst už teď, tím pádem to beru na vědomí, což mi připadá prima.
Stavil jste se někdy proti kritice?
Ano, za mladých let jsem v jedné své divadelní hře nazval negativní figury jmény všech mých kritiků. Ale ta jsem škrtl ještě před premiérou, poněvadž mi to přišlo blbé. Mé heslo je, že kdo kritiku nesnáší, měl jít k poště!
Co v šedesátých letech způsobilo váš odklon od dramatu?
V divadle jsem tehdy zažil několik zklamání. Psal jsem je už hodně dlouho, dostal jsem tedy chuť zkusit jiný žánr. Šedesátá léta znamenala velký rozkvět českého filmu, ale já jsem nebyl v hlavní soutěži. Tam byli Forman, Juráček, Chytilová, Němec nebo třeba Helge. Z tvorby jsem pociťoval velkou radost, a tu jsem měl i při dnešních promítáních. Myslím, že filmy jako Svatba s podmínkou nebo Sedm zabitých mají i dnes divákům co říct.
Řekl byste něco ke svým filmům?
Organizátory LFŠ jsem po mém pozvání prosil o promítání nejen filmů dobrých, ale i těch, které byly v padesátých letech natočeny v kontextu doby. Jsou to třeba Zítra se bude tančit všude a Smyk. Ty snímky nepovažuji za dobré, ale za důležité. Vyhrála v nich ideologie. A právě proto patří do Letní filmové školy.
Kde spatřujete hranici rozhodující, že film, který nepovažujete za dobrý, se stává důležitým?
Už dávno jsem si zvykl, že můj osud je osudem mé generace. Že se pokouším vysvětlit, proč v minulosti došlo k některým zvláštním posunům mysli, které jsou dnes málo chápány. K tomu je potřeba uvádět dobré i špatné filmy. Proto ze sebe dělám „fackovacího panáka“. A nebolí mě to, protože ho dělám dobrovolně. Chci ukázat, o co tenkrát šlo. Úmysly jsme měli nejlepší, ale realita se bohužel nepovedla.
Jaký jste tedy měli úmysl?
Představovali jsme si, že po německé okupaci nastolíme zlatý věk lidstva a to nějak nevyšlo. Ten přece nastolíte teprve vy! (smích)
Co konkrétně vaše generace udělala špatně?
Ideálů se ujali gangsteři a my jsme to včas nepostřehli. Jenže to zdaleka neplatí jen o padesátých letech. Omyl, který dneska často zažíváme, je víra, že už nikdy nic takového nenastane. Ale stane. A už se i děje. Každá generace má svůj průser a jde o to, jestli si ho včas uvědomí.
Často se hovoří o tom, že mladí si málo uvědomují problémy, o kterých se snažíte podávat svědectví.
Já jsem si je uvědomoval stejně málo. Je to taková bludná ledvina lidstva. Zkušenost je prostě nepřenosná a každá mladá generace je stejně blbá jako ta předchozí, když začínala. My jsme své chyby udělali, teď jsou na řadě jiní.
A stihli jste ty chyby také napravit?
Já myslím, že ano. Proto žijete v demokracii. Respektive napravily je spíše hvězdy, ale my jsme k tomu taky trošku přispěli. Náš účet je podle mého názoru vyrovnaný.
Jaká je proměna českého člověka v souvislosti s koncem komunismu?
Ta proměna je stejná jako proměna německá a rakouská po pádu fašismu. Je dvougenerační. Když někomu čtyřicet let říkáte, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu, chvíli potrvá, než zjistí, že to neplatí.
