Chtěl dokázat, že to zvládne i bez jeho pomoci. A povedlo se. Daniel Bergman sám sice chvíli šel v režijních šlépějích svého otce a natočil mimo jiné filmy Zášť, Nebojácná Kajsa Kavat, nebo Švédští hrdinové. Ale i přes úspěchy v divadelním a filmovém světě chtěl dělat, jak říká, „něco užitečného“, a tak se z něj stal zdravotní bratr stockholmské zdravotnické záchranné služby.

„Hodně režisérů by mělo jít dělat záchranáře,“ říká na práci některých kolegů.

Již více než patnáct let netočíte filmy, prozradíte nám, co teď děláte?

V roce 2000 jsem chtěl nechat filmu, ale ještě jsem natočil film o práci zdravotních záchranářů. Celý rok jsem s nimi tak jezdil v sanitce na zásahy a sledoval reálně, co ta práce obnáší. To mě chytlo a já jsem se pak přeškolil na zdravotního bratra a teď pracuji jako záchranář. Myslím z mého pohledu, že je to užitečnější práce než kterou jsem dělal. (úsměv)

Když jste točil svůj první film, tak jste odmítl spolupráci se svým otcem – slavným filmovým režisérem Ingmarem Bergmanem, řeknete nám proč?

To rozhodnutí točit filmy přišlo až vlastně v mých 24 letech. Byl jsem poměrně respektovaný v technických profesích ve švédském filmovém průmyslu a nechtěl jsem být spojován s jeho jménem.
Což se ale bohužel stejně o několik let později stalo, když jsem natočil Nedělňátka. A taky to možná to bylo důvodem, proč jsem z filmového průmyslu úplně před 15 lety odešel.

Čím vás oslovila tvorba Astrid Lindgrenové? Natočil jste podle jejích scénářů několik krátkých filmů a měl byste také nchuť udělat ještě například remake Pipi Dlouhé punčochy?

Ne, tak to jsem nikdy nechtěl a nikdy jsem o tom ani nepřemýšlel. Je teda pravda, že stejná produkční společnost, která produkovala Kajsu, tak produkovala všechny tyto známé filmy, které jsou založeny na knihách Astrid Lindgrenové. Myslím si, že ty filmy i po těch dlouhých letech – že i když to není nějaká velká filmařina, jsou to solidně udělané filmy a je v nich velký kus srdce. Takže by nemělo smysl se pokoušet o nějaké remake.

Dá se tedy říct, že ve Švédsku jde o takové tradiční zboží, na které se nesahá? Něco jako rodinné stříbro?

Ano, s tím bych souhlasil. Myslím si, že u některých filmů bych si dokázal remake představit, ale musel by být vynikající režisér. A já bych to tedy dělat nechtěl. (úsměv)

Jak byste charakterizoval současnou švédskou filmovou tvrobu? Má jedno téma, trend?

Pokud bych mohl vypíchnout trend, tak je to krimi, hlavně televizní seriály.

Znáte českou kinematografii, třeba dětskou? A znají diváci ve Švédsku českou kinematografii?

České filmy bohužel současný švédský divák moc nezná. Za sebe můžu říct, že znám tvorbu Jana Němce nebo Miloše Formana, loutkové a animované české filmy. Švédové znají spíš ze zahraničních filmů ty z americké, dánské nebo i francouzské produkce. Zato znají český hokej. (úsměv)

Co pro vás znamená film Nebojácná Kajsa, který tady na Zlín Film festu prezentujete?

Když jsem natočil svůj první film, měl jsem to štěstí, že se dostal do soutěže na Berlinale. Tam mi nabídli možnost, že bych mohl natočit nějaké filmy, které jsou inspirovány povídkami Astrid Lindgrenové.
Z těch povídek jsem si vybral dvě, Nebojácnou Kajsu a Dobrý den, pane vagabunde. Důvod je, že v knihách Astrid Lindgrenové děti vystupují jako velmi silné postavy. Kajsa je silná a sebevědomá osobnost, i když má 4 roky a její babička si zlomí nohu, tak veškerá tíha domácnosti je na ní. Myslím si, že to je právě ten nejjdůležitější rys v těch věcech, které Astrid Lindgrenová napsala, že děti jsou silné osobnosti, které dokážou vzít život do svých rukou.

A to je důvod, že i po tolika letech se tyto příběhy stále vrací a mají takový úspěch?

Jejich každý dětský hrdina se potýká s různými obtížemi. Síla Astrid Lindgrenové je v tom, že se na těžkosti dokáže podívat dětskýma očima, na ty těžkosti života. Děti se jich ale nebojí a mají vnitřní sílu. To je univerzální věc jejích příběhů. Myslím, že velká chyba filmařů je, že se na děti dívají jako na jiný živočišný druh. Jí se podařilo vidět svět očima dětí, dostat se do perspektivy dítěte. Tím je unikátní. Role Kajsy byla pro sedmiletou dívku. A mně se podařilo vybrat čtyřletou nadanou dívku. Já jsem ji v podstatě nemusel režírovat, to, jak ona se chovala, jak reagovala, měl jsem štěstí.

Je pravda, že u dětských diváků filmaři hned vidí, jak se jim filmy líbí, že zkrátka nedokážou předstírat své dojmy a pocity? Je zkrátka dětský divák zároveň i ten nejpřísnější kritik?

Ano, je to pravda a do určité míry je to pravda i o dospělých. U dětí je vidět trochu víc, jestli jste udělali dobrou práci, protože oni nedokážou předstírat. Ještě viditelnější je to u divadelních představení, tam je slyšet, že diváci se zasmějí, aby udělali hercům radost, ale tohle ti dětští diváci nikdy neudělají.