„Chodit na vysokých podpatcích, nosit šaty nebo mávat vějířem se naučíte snadno"

Nově roli nastudoval Radovan Král. Premiéra se uskutečnila v sobotu 21. listopadu a diváci ji odměnili ovacemi vestoje. V tomto roce je možné vidět Charleyovu tetu ještě 10. prosince.

Tento neformální rozhovor děláme po generálce, tedy ještě před premiérou. Jaké byly první reakce diváků?

Reakce byly skvělé. Publikum bylo perfektně namícháno od velmi mladých lidí až po naše zasloužilé a věrné diváky z Klubu přátel divadla. Tedy ideální vzorek.

Jak moc teď tyto reakce promění ještě tvou roli? Jak dlouho se bude tvá role díky divákům ještě vyvíjet, proměňovat?

Jako vždy u zkoušení komedie je reakce diváka pro herce velmi očekávanou a potřebnou. Od této chvíle může teprve „ladit" svůj výkon. To čeká i nás všechny z Charleyovky a věřím, že pátá, šestá repríza už bude jen ve znamení hravosti a vítězství nad tunami textu.

Nosíš si práci domů? Bavíte se s Petrou před usnutím o práci?

Myslím, že sdílet s partnerem běžné pracovní záležitosti je naprosto normální, zvláště je-li má žena také herečkou. Před spaním už ale divadlo určitě neřešíme.

Hraješ muže, který se z jistých důvodů vydává za ženu. Říká se, že když si na sebe vezmeme oblečení někoho jiného, dozvíme se víc o jeho duši. Dozvěděl ses během zkoušení Charleyovy tety něco víc o ženách? Pokud ano, tak co?

O ženách jako takových jsem se bohužel nic nového nedozvěděl, ale přiznám se, že jsem netušil, jak nelehké bylo být ženou ve viktoriánské Anglii. Za krásně oděnými dámami s neskutečnými klobouky se skrývaly bytosti bez valných práv, plně závislé na svých manželech.

Co je těžší naučit se nosit šaty a ňadra, nebo působit jako žena jaksi zevnitř?

Chodit na vysokých podpatcích, nosit šaty nebo mávat vějířem se naučíte snadno. Pochopit ženu a chovat se jako ona, to je velmi těžké, ne- -li nemožné.

Říká se, že ženy jsou dnes tak trochu jako muži a muži zase tak trochu jako ženy. Že se role dost obrací. Co si o tom myslíš?

Myslím, že je to bohužel pravda. A taky si myslím, že někde uvnitř stále toužíme my muži po skutečných ženách a ženy po opravdových mužích.

Proč si myslíš, že je zrovna tato komedie tak oblíbená?

Jednoduchá odpověď. Přijďte se prostě podívat a hned pochopíte. Mládí, láska, přátelství a trochu té nezodpovědnosti.

Učíš se text snadno? Raději doma, nebo při zkouškách?

Většinou se text učím hlavně při zkouškách a v mezičasech, kdy zrovna nejsem na scéně. Hry podobné Charleyově tetě vyžadují bohužel i jistou domácí přípravu. S učením textu je to u mě tak, že čím více rozumím dané situaci, tím lépe mi do hlavy leze text s ní související.

Tvoji roli proslavil kromě Vlasty Buriana či Jana Hrušínského především nedávno zesnulý Lubomír Lipský, viděl jsi jeho ztvárnění této role? Podíval ses třeba na filmové zpracování této komedie, a pokud ne, tak proč?

Nikdy jsem žádnou Charleyovu tetu neviděl. Je to stav, který mi vyhovuje. Cítím potom roli jako opravdu svou a přebírám za ni plnou zodpovědnost. V podobných případech si vždy slibuji, že se po premiéře podívám na jiná zpracování, pak to vlastně nikdy neudělám.

Charleyova teta byla napsána na objednávku pro herce Penleyho, chtěl bys, aby pro tebe někdo napsal roli? A pokud ano, jaká by měla být?

Velmi těžká otázka pro herce, který nemá žádnou roli jako tzv. „vysněnou". Ale pokusím se. Heroická tragikomedie odehrávající se v časech jiných, než jsou ty naše, podle toho i přísně a pečlivě okostýmovaná, s velkým příběhem plným zvratů a komplikací a hlavně lásky a poznání , poučení a katarze na konec. Jestli by to byla činohra, muzikál nebo opera (balet asi fakt ne), je mi jedno. Jo a nemusel bych nutně hrát hlavní roli. Jen být součástí něčeho, na co se v našem případě zapomene až za hodně dlouho.

MATĚJ SMUTNÝ