Dorstův Merlin jako výzva

Text Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem je monumentálním dílem, zpracovávajícím legendu rytířů kulatého stolu, krále Artuše a kouzelníka Merlina, jenž je potomkem samotného ďábla. Dorst v rámci hry rozvíjí několik paralelních příběhů, jež s legendou souvisí, využívá různých forem vyjádření – od dialogických, k prozaickým a veršovaným pasážím, a mísí mýtickou a mytologickou důstojnost s ironií, výsměchem a krutým až vulgárním sarkasmem dneška. Inscenovat toto vrstevnaté dílo je režisérskou výzvou, protože Dorst (podobně jako Goethe ve svém Faustovi) poněkud rezignuje na reálnou možnost přenesení textu na jeviště. Odporuje tomu nejen montáž nesourodých textových a tematických pasáží, náročné změny prostředí a kouzla, nesčetné množství postav hlavních i těch zcela epizodních, ale především neúnosná délka textu: světová premiéra trvala celých 9 hodin.

Pavučina osudů: široká, ale plochá

Městské divadlo Zlín uvedlo Merlina v sobotu 25. dubna a délka inscenace dosáhla čtyř hodin. Přestože tedy Merlin nepatří mezi nejkratší inscenace, úprava textu pro tuto inscenaci znamenala spoustu škrtů. Dramaturgyně Jana Kafková zachovala v původním pořadí téměř všechny Dorstovy scény, které ovšem zůstaly značně ohoblovány. Vytratila se tudíž bohatost motivů, aniž by byla nahrazena zesílením motivu jednoho či vytvořením ústředního příběhu, který by na sebe poutal diváckou pozornost. Úprava tak rozpřádá kompletní pavučinu osudů, nezbývá jí ovšem nic jiného než jít pouze po jejich povrchu, aniž by se dotkla hlubších motivací a nechala prostor konfrontaci mýtu s realitou současnosti.

Pitomci u stolokruhu

Úvodní scéna slibuje mnohé: černé polokoule deštníků a igelitové pláštěnky, představující lidské hemžení a „pinožení se“, jejich urputný boj proti nepřízni počasí i života, v němž balancují jako na šikmé (rudé) ploše (scéna Marek Hollý). Dál však inscenace vyznívá pouze jako skrumáž mnoha nesourodých, nahodilých, rádoby vtipných a často poněkud úchylných nápadů. Nic proti úchylnosti, vyznávám režiséry, kteří s ní ve svých inscenacích nakládají, ale musí mít smysl v rámci celku. Režisérovi, který jindy dokáže stvořit působivé vizuální obrazy, se vytratila jakákoli stylová čistota (ať už míníme hereckou či výtvarnou složku). Kostýmy (Lucie Labajová) rytířů vypovídají pouze o tom, jací rytíři nejsou: nejsou důstojní a čestní. Vypadají jako pitomci, ale přitom nejsou ani vtipní. Jediný, kdo ve své postavě dokáže jakousi důstojnost nést, je Petra Hřebíčková jako Ginevra, a je celkem pochopitelné, že do ženy s hrdě vztyčenou hlavou a jasným názorem se zamiluje hned několik mužů. Už méně evidentní je, proč si ona mezi všemi muži vybere právě Lancelota, který v podání Luďka Randára je nevýrazný a ničím nezajímavý, navíc navlečený do podivné zástěry, na níž je vyobrazena dívka zřejmě z titulní stránky Playboye.

Samozřejmě by bylo možné jít záměrně proti veškeré logice, to by ovšem postavy musely mít jasné kontury, což se nestává. Motivace postav jsou nesrozumitelné, není jasný vztah Merlina a Artuše (kdo je pro koho vlastně důležitý?). Naprosto se ztratí rozpor mezi starou a mladší generací rytířů kulatého stolu, protože vlastně nerozeznáme jednoho rytíře od druhého a všichni – bez ohledu na stáří – se chovají jako idioti.

Potenciál scény zůstává nevyužit

Symbolická šikmá plocha skýtající otvory, díky nimž se Merlin může náhle zjevit, se dá rozdělit na několik samostatných segmentů, mezi nimiž tak vzniká jakési bludiště. Zdůrazňuje tak osamělost každého z rytířů v honbě za Svatým grálem i jejich následné rozpory, které vedou k válkám. Pohyb postav po této scéně se však opět zdá být pouze nahodilým a bezúčelným. Přicházejí a odcházejí. Příběh popisuje dlouhý časový úsek, Gombárovy postavy však nemají žádný vývoj a spletenec vztahů zůstává nejasný…

Zuzana Perůtková