Katharina Schmitt spolu s dramaturgyní Janou Kafkovou zredukovaly děj na klíčové situace a vyškrtly většinu vedlejších postav

Produkce německých divadel je u nás známá jako kontroverzní, násilnická, plná sexu a krve. Dalo by se předpokládat, že se režisérka, pracující střídavě v Německu a Česku, ve své domovině inspirovala a kus této drastické poetiky přinese i do Zlína.

Na abstraktní téměř prázdnou černou scénu (Pavel Svoboda) byl doprostřed na točnu umístěn objekt, jenž může evokovat jak obří kleště symbolizující ničivé sevření konvencemi, tak ženské nohy a klín znázorňující touhu milenců. V režisérčině interpretaci měl předmět přibližovat především pinzetu, která preparuje nejen živé od mrtvého či zdravé od prohnilého, ale i milého od milé. V obrovském a tolik prázdném, ponurém prostoru, jehož chlad umocňovalo i svícení, stála inscenace především na hereckých výkonech.

Katharina Schmitt spolu s dramaturgyní Janou Kafkovou zhustily a zredukovaly děj na klíčové situace a vyškrtly většinu vedlejších postav. Charaktery hlavních protagonistů pak pečlivě propracovaly a dopředu stanovily. Akcentován je vždy především jeden z rysů postav. V hereckých výkonech pak je evidentní, s jakou snad až přehnanou důsledností sleduje režisérka svou původní vizi. Nejmarkantněji se tato snaha ukazuje v nastolených vztazích rodiny Capuletů. Capulet má být náladový a nevyzpytatelný, úslužný i nekompromisní.

Zdeněk Julina všechny reži­ sérčiny požadavky dokáže dotáhnout do detailů, a přesto některé situace vyznívají nepřirozeně a uměle. Eva Daňková se svým úkolem bojuje výrazně hůře, jako by se do role upjaté a striktní Capuletové nedokázala vůbec vžít. Ve znamení jakési křeče se pak odehrává oplakávání zemřelé Julie, kdy ani jednomu z rodičů nelze věřit skutečný zármutek.

Přes tyto drobnější nesrovnalosti však režisérka dokáže vést linku příběhu především skrze představitele titulních postav tak, že pozornost diváka zůstává poutána na jevišti. Kateřina Liďáková jako Julie je něžně naivní projevujíc dětinské nadšení pro všechno nové. Romeo Josefa Kollera zůstává zasněný a zároveň mladicky nerozvážný.

Jedny z nejlepších hereckých výkonů odvádí Zdeněk Lambor a Jeanette Zapletalová. Lamborův cynický posměváček Mercuzio ve svém monologu o královně Mab rozbouří dění na jevišti. Něžná slůvka ironicky hází z výšky jednoho ramene „obří pinzety“ Romeovi pod nohy, a pohybuje se tak na jakémsi pomyslném ostří nože, kdy dává všanc Romeovo přátelství. Zapletalová dostala příležitost „střihnout si“ Chůvu.

Oproti nám známým stařenkám je zde tato postava pojata jako ještě docela mladá žena, pro kterou milostné vzplanutí rozhodně není vzdálenou minulostí. Je si vědoma své žádoucnosti a v přítomnosti mužů roztomile kroutí boky. Spolu s Radoslavem Šopíkem, který představuje vláčně elegantního, avšak zcela lhostejného a nezainteresovaného vévodu Verony, zajišťují jedny z mála komických pasáží inscenace.

Ponurostí scény a vydatným krácením textu se totiž většina komických situací vytratila. To je docela škoda, neboť tento bohatý Shakespearův text a použitý někdy až dryáčnický Joskův překlad k jejich rozehrání přímo vybízí. Navíc by zajisté napomohly odlehčení tíživé atmosféry.

Žádná z pouličních bitek nepotřebuje pistolí, nožů ani dýk, všechno jsou to surové pěstní rvačky (choreografie Halka Třešňáková). A konečná smrt přichází s utopením v kýblu vody. Ten symbolizuje prolitou krev, kostým každého, kdo si potřísní ruce krví, zůstává mokrý. Leitmotivem, který rámcově otevírá i zavírá inscenaci, se stává plačící Chůva, která hadrem smývá prolitou krev ze země.

Těžko říct, že se jedná o počin novátorský a odvážný. Důležitější je, zda dokáže diváka zaujmout. A zdá se, že díky hereckým výkonům se přes celou svou ponurost příběh rozeznít podařilo…