Premiéra Romea a Julie ve zlínském Městském divadle

K Česku má Schmittová vřelý vztah, vždyť vystudovala pražskou DAMU a češtinu ovládá lépe než leckterý rodilý mluvčí. „Jsem ráda, že můžu ve Zlíně režírovat. Všichni mi tu vycházeli vstříc a spolupráce byla výborná,“ řekla.

Režírujete hry v německých i českých divadlech. Ve Zlíně jste ale, pokud vím, poprvé. Jak jste s Městským divadlem navázala spolupráci?

Umělecký šéf Dodo Gombár mě oslovil s nabídkou konkrétního titulu – Romea a Julie. Přišlo mi to zajímavé. Zatím jsem v Čechách vždycky pracovala jenom v Praze. Moravu moc neznám. Poznávání jiného kraje mě baví. A taky možnost pracovat na tak velkém jevišti.

Celé vaše pojetí Shakespearovy hry je dost specifické. Už samotná scéna, kterou tvoří prazvláštní objekt ve tvaru obří pinzety, musí na první pohled zaujmout. Jakou má plnit funkci?

Jde o výsledek spolupráce se scénografem Pavlem Svobodou. Šlo nám o to najít prostor, který metaforicky osvětluje situace postav ve hře. Ne ilustrovat nějaký předem daný prostor. Absolutně mě nezajímá divadlo, které se snaží být muzeem toho, jak vypadala doba Shakespearova života. Pavel Svoboda mi nosil různé fotky předmětů, které mu přišly co do tvaru zajímavé.

Na jedné z nich byla malinkatá pinzeta. Inspirovala nás. Předmět na scéně je čímsi, co má dvě části, které nemůžou k sobě. Kov asociuje chlad. Pinzeta se otáčí. Může sloužit jako zeď a dá se použít i při balkonové scéně. Kostýmy výtvarnice Kamily Polívkové jsou zase volně inspirované Copollovým filmem Kmotr…

Protože jsme prostor pojali abstraktně, přišlo nám důležité, abychom naopak velmi přesně, velmi konkrétně určili styl kostýmů. Hledali jsme nějakou inspiraci, časoprostor, který by mohl osvětlit konflikt obou znepřátelených rodů. V tom nám přišel Kmotr strašně dobrý. Není až tak moc časově vzdálený. Všichni ho známe, rozumíme mu. Zároveň je tam ale jistý historizující odstup. A ve filmu nechybí ani rodový střet podobný konfliktu Monteků a Kapuletů.

I způsob smrti postav jste oproti shakespearovské předloze změnila. Čím jste nahradila dýku a jed?

… a šermování. Postavy se budou topit. Od začátku uvidí divák na jevišti velký kýbl s vodou. Součástí hry budou souboje mezi kluky z obou rodů, kteří se navzájem topí. Ale i sebevražda Julie je vlastně smrt utopením. Šlo mi o to převyprávět příběh metaforicky tak, aby měl smysl a byl zajímavý pro dnešního diváka. Dlouho jsem přemýšlela, jestli dát hercům dýku, nebo je nechat šermovat, nebo střílet z pistolí.

Na topení mi připadá dobré to, že trvá dlouho a že to není elegantní násilí typu: Šmik a jsi mrtvý. Voda zároveň nutí herce hrát extrémně přirozeně. Když se topí, reagují reflexivně. Zároveň dochází i ke změně kostýmu. Jakmile nějaká postava přistoupí na to, že společnosti vládne násilí a začne sama zabíjet, je mokrá.

A co na to herci? Je pro ně takové hraní náročné?

Určitě. Myslím, že se jedná o úplně jiný herecký projev, než co tu dosud hráli. Byli velmi zvědaví a velmi ochotně spolupracovali.