U příležitosti představení nového románu jsme ji požádali o krátký rozhovor.

Jak a kdy jste se vlastně ke psaní dostala? Co Vás k tomu vedlo?

Psát jsem začala hned co jsem se to naučila. Prostě to ve mně dřímalo. Začalo to různými deníčky, přepisovala pohádky, později psala povídky no a v šestnácti letech jsem začala psát jeden rukopis, který jsem ale nedokončila. Takže se dá říct, že od dětství píšu pořád.

Vzpomenete si na svoji prvotinu, která byla publikovaná?

První byla Ďábelská tvář a asi je to moje nejoblíbenější kniha. Tu jsem začala psát ve dvaceti a o dva roky později jsem ji dokončila. Byl to historický román. Plná odvahy jsem odjela s rukopisem do Prahy, obešla pět nakladatelství a z každého mě vyhodili, aniž by si to přečetli. To byl takový můj první začátek.

Jak těžké bylo nenechat se tímto zážitkem odradit?

Já jsem strašně chtěla, aby ta knížka vyšla. Svůj dar psaní jsem zdědila po babičce, která byla v té době hodně nemocná. Moc jsem si přála, aby se dožila vydání té knížky, protože jsem jí ji věnovala. A jak se říká když Vás vyhodí oknem tak musíte vlézt komínem a to jsem dělala. Pak se jeden historik smiloval, řekl že mu mě bylo líto a přečetl si ten rukopis a řekl, že ho berou.

Dá se tedy říct, že k Vaší první knížce Vás inspirovala Babička?

Asi ano. K jejímu vydání určitě. Možná, že jinak bych ji měla v šuplíku doteď. Dnes jsem ráda, že jsem do toho tehdy šla.

Kde berete inspiraci dnes?

Mám docela dramatický život plný zvratů. Někdy si říkám proč a je to možná tím, že píšu. Inspiraci beru ze života, z toho co zažiji, nebo s kým se potkám. Z toho většinou skládám jakousi mozaiku a za rok si řeknu mám námět na novou knížku. Inspiraci zkrátka beru všude. Jako autorka jsem velmi vnímavá, takže toho využívám a nasávám všechno co je kolem mě.

Jak moc obtížné je skloubit dohromady zaměstnání, rodinu a psaní?

Je to hodně obtížné, spoustu času mi zabere práce psycholožky. Důležité je mít v rodině harmonii, klid a zázemí. Pak jsem schopná něco vytvořit. Říká se, že z utrpení je umělec živ, ale příliš mnoho utrpení také není dobré.

Slyšel jsem, že spisovatel se musí takříkajíc „trápit", aby se pak z toho mohl vypsat. Souhlasíte s tím?

Asi je to tak. Člověk něco špatného zažije, chvíli trvá než je schopen to ze sebe dostat, ale pak se z toho musí vypsat. Ta kniha nemusí být o Vás. Osobu, která Vám třeba nějak ublížila můžete dát do charakteristiky nějaké postavy v knížce a tímhle způsobem si s ní tak trochu vyřídíte účty, což v normálním životě nejde.

Zmínila jste rukopis, který jste nedopsala. Proč?

Chyběla tomu hlavní zápletka. Nebylo to čtivé. Zkrátka jsem to psala jen tak mechanicky a tak trochu bez emocí.

Plánujete, že byste se k tomu později vrátila a přepracovala to?

Zatím to doma mám, ale neplánuji se k tomu vrátit. Bylo to dost o složitých mezilidských vztazích, ale nebylo to prostě ono. Chci, aby čtenář, když už si knihu koupí a věnuje jí čas z ní měl požitek. Aby opravdu dostal něco krásného a měl z toho dobrý pocit. To jsem z toho rukopisu necítila.

Baví Vás více vaše práce psycholožky, nebo psaní a nebo Vám vyhovuje, že to máte takto propojeno?

Kdybych si měla vybrat, tak bych raději volila psaní.

ROMAN BUČEK