Za dva roky dosáhne životního jubilea a už teď ví, jak oslavy pojme. „Mně bude sedmdesát, vnukovi osmnáct. Já si nechám ušít oblek červený, on bílý a uspořádáme pořádnou zabijačku,“ směje se výtvarník.

K rannímu povídání jsme se sešli v Kovandově ateliéru. Hned ode dveří dýchne na každého příchozího vůně dubového dřeva ze soch, na kterých momentálně umělec pracuje.

„Ani nevíte, jakou jste mi udělala radost, že máte sukni,“ začíná rozhovor. Radost? Jaroslav Kovanda nesnáší uniformitu. „Víte, já jsem se těšil, že po devětaosmdesátém tady bude po ulicích chodit patnáct miliónů originálů. A všichni nosí džíny…,“ vysvětluje.

V dnešním umění mu nejvíc chybí krása. „Máme rádi krásné ženské, krásné děcka, kytice na stole. A co vám nabízí umění? Kult ošklivosti,“ tvrdí malíř.

Vystudoval jedenáctiletku v Gottwaldově a poté Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Živil se jako učitel, korektor, kulisák nebo topič na gymnáziu, ve kterém byl svého času studentem. Vyzkoušel si také profesi jevištního mistra či scénografa.

Svůj první ateliér si pořídil v jednom ze sklepů na Letné ve Zlíně. „Neměl jsem nic a ke všemu jsem se už ve čtyřiadvaceti ženil. Takže jednoduché to nebylo,“ vzpomíná Kovanda.

Přestože první sbírku dokončil v roce 1974, ke čtenářům se nedostala. Stalo se tak až o šestnáct let později s dílem Milý bratranče. Od té doby má na svém kontě už dvanáct knih. Je také duchovním otcem časopisu pro současnou poezii Psí víno.

Když se někdo umělce zeptá, která z jeho profesí je mu nejbližší, chvíli váhá. Pak ale s rozhodností v hlase odpoví. „Nejlíp se cítím se slovem. Užívám si řeči. Ale kdybych nemaloval, u počítače bych se udusil.“

Nyní pracuje na scénáři k filmu, který by se měl jmenovat Maria. V soutěži, kterou dvakrát do roka vypisují barrandovské ateliéry, získal v konkurenci čtyřiapadesáti účastníků 2. cenu za námět.

„Problém je, že peníze už za námět přišly, takže scénář musím dokončit stůj co stůj. Nedokončím-li, budu vracet. Ale námět je tak silný, že mě žene. Je o „největší z Moravanek“, která se narodila jako dítě německé ženy a válečného zajatce, čímž se prý zasloužila o „zhanobení německé rasy“ za války. Příběh mi vyprávěla jedna paní a já jsem si k němu asi dvacet procent přidal,“ prozradil.

Jaroslav Kovanda se nenudí. Při jeho širokém záběru to dost dobře ani nejde. Ale také si nic neplánuje. Jak sám říká, těší se ze svých vnuků a z každého dne. „Když je člověk zdravý, jde všechno. A víte co? Možná ani ta smrt není tak strašná, jak se mi zdála třeba ve třiceti,“ dodává s úsměvem.