Její dosavadní činnost byla v Divadle Polárka, Multikulturním centru Stadec, v Českém rozhlase Brno, absolvovala řadu režijních hostování napříč Českou republikou a tehdy ve Zlíně režírovala čtyři představení. Mikolášková vystudovala činoherní režii na JAMU, ve volném čase se věnuje hudbě, je saxofonistkou ve skupině Gentle Irony Trio.

Jaká byla vaše cesta k profesi divadelní režisérky?

K divadlu mě to táhlo už od malička. Později jsem vždy volila mezi divadlem, hudbou a evangelickou farářkou. Režie tak nějak v sobě spojila všechny profese naráz. Proto také možná dělám ráda hudebně divadelní tvary, protože mám k muzice blízko, zároveň v ní hledám nějakou didakritičnost. Současně jsem se přistihla, že téměř vždy řeším témata vztahu člověka k něčemu, co ho přesahuje, podvědomě volím hry s touto tematikou.

Co pro vás znamená muzikálové představení Řek Zorba?

Tento příběh mne zasáhl víc, než jsem čekala. Je to obrovské téma, trochu zjednodušené muzikálovou formou. Když jsem si přečetla román, úplně mi to na chvíli vzalo dech. Strašně moc mne oslovilo, jak spisovatel Nikos Kazantzakis cítí, jakým způsobem to napsal a proč. Dílo vytvořil jako vzpomínku na přítele a to propojení se skutečným životem jakoby člověk cítí z toho, jak to spisovatel napsal.

Čím vás příběh Řek Zorba přitahuje?

Na příběhu je krásné, že se jedná o velkou, dospělou lásku Nika a vdovy, která není o lásce mladých lidí, ale o lásce dvou zamilovaných střední generace, kterou už jinak prožívají. Je to o tom, co dvojice překonává, kdy bojují sami se sebou, se svými bloky…

Tento muzikál proslavilo i filmové zpracování s nezapomenutelným Anthonym Quinnem, jak se vám líbilo?

Tuto verzi muzikálu jsem neviděla, protože jsem bohužel nebyla schopná sehnat DVD. Ale zhlédla jsem film, který vznikl na základě popularity muzikálové verze.

Film s Anthonym Quinnem je obrovsky silný, ale je to úplně jiný druh jazyka než samotný román. Já říkám, že jsou vlastně tři možnosti, jak se na tento příběh dá nahlížet. Divadelní muzikál ukazuje neuvěřitelnou magickou a emocionální tvář tohoto příběhu, kterou mu spisovatel dal. Vše je protkáno mystikou ostrova Kréta, kde se příběh odehrává. A to se dá zažít na divadle, ta realističnost a zázrak všedního dne.

Co očekáváte, že představení přinese lidem?

„Doufám, že jim bude dávat sílu. Je to příběh, který má obrovské optimistické poselství. Snad se s ním vypořádáme se ctí. Náročné choreografie se začaly dělat zavčasu a představitelé hlavních rolí měli tentokrát možnost korepetovat ještě před vlastním zkoušením. V těchto dnech už míříme do finále. Zbývá doladit jenom scéna, kostýmy a světla.

Jak se vám z pozice režisérky spolupracuje s herci a souborem?

Najednou se nám do tohoto představení jako by začaly vlévat naše životy a já jsem zjistila, že se mi splnil sen. Že jsem se potkala s Dušanem Sitkem, Zdeňkem Junákem, Janou Tomečkovou a Helenou Čermákovou. Člověk ať chce nebo ne, dělá to jako poctu těmto lidem a v tomhle se vše propojilo.

Cítím velké propojení a jsem velmi ráda, že mohu s takovými lidmi zkoušet. Jsem ráda i za všechny ostatní tady v divadle. Je to náročná práce pro ně i pro mě, není to jednoduché, ale myslím si, že je to, co soubor potřebuje zažít. Něco, co není samo sebou, něco, co se rodí, co se všichni znovu učí.

Na co se mohou diváci kromě premiéry Řeka Zorby ve zlínském divadle ještě těšit?

Čeká nás pohádka O človíčkovi, která bude hodně dynamická. Potom navazuje premiéra Palubního deníku Hanzelky a Zikmunda, což je scénář Vladimíra Fekara v režii Petra Štindla. V červnu máme připravenu premiéru hry Divotvorný hrnec.

Na co se nejvíce těšíte?

Hlavně na svátky, kdy budeme mít snad dva dny volno. Vánoce u nás nejsou ale od toho, abychom odpočívali. Lidé se chtějí bavit a my jsme tady pro ně, o tom showbyznys je.

JANA ZAVADILOVÁ