„Jako dítě jsem většinou zpívával v dětském sboru," vysvětluje Jiří Perůtka. V té době byly velmi rozšířené. V každé měšťanské škole byl sbor a pořádaly se různé soutěže. Už v mladém věku se u něj projevovala chuť být nejlepší.

„Můžu říct, že mě hodně ovlivnil můj učitel Vlastimil Válek. Ten nás tak správně zblbnul do té kultury," směje se Jiří Perůtka.

Po škole přešel do pěveckého sboru Dvořák, kde strávil dva krásné roky. Po čase ho opět oslovil jeho bývalý učitel Vlastimil Válek. Ten založil v Želechovicích Valašský krůžek.

„Juro, pojď k nám tancovat," řekl mi tehdy," vzpomíná Jiří Perůtka.

„Měl jsem ale předsudky. Folklor byl pro mě něco jako hospodské zpívání," hodnotí svůj tehdejší postoj.

Protože se mu ale zalíbil odzemek, nakonec souhlasil. Dle jeho slov mu sice párový tanec prý moc nešel, ale dalo se to zvládnout. A u toho folkloru už zůstal.

Po čase přešel do Bartošova souboru. „Tam jsem byl dvacet let tanečníkem a dokonce jsem se tam seznámil i se svou manželkou," svěřuje se.

Začátkem sedmdesátých let byl osloven tehdejším předsedou JZD v Kašavě s nápadem udělat vystoupení k dožínkám. Tato spolupráce nakonec vyústila v založení samostatného souboru. „Po devíti letech tvrdé práce se nám podařilo vyhrát celostátní soutěž v Košicích," pochlubil se mimořádným úspěchem Jiří Perůtka.

Jak běžel čas, utkali se také v soutěži s jeho mateřským Bartošovým souborem. A porazili je. To vyvolalo trochu nečekanou reakci. „Dostal jsem dopis, abych vrátil kroj," směje se nahlas Jiří Perůtka. „Dnes už je to zapomenuto a pomáhají nám s organizací soutěže Trnečka," dodává.

V současnosti již těchto soutěží není tolik, ale dříve bylo každé tři roky celostátní kolo. To nutilo soubory stále něco vymýšlet a neustále se zlepšovat. „Myslím si, že to dnes prostě chybí," posteskl si. „Ale mám radost, že vznikají dětské soubory. Mám radost, když děti mají radost," dodal tvrdí tanečník.

Na svých štacích se podíval i do Egypta. „První atašé v Káhiře nám zajistil, abychom celý týden vystupovali v Káhirské opeře, a to jako první československý spolek," vzpomíná na netradiční zážitek Jiří Perůtka. Tím předstihli i státní filharmonii nebo Karla Gotta.

ROMAN BUČEK