„Werich je esencí moudrosti, fajnového humoru a lidovosti, která už neoddělitelně patří k českému umění a kultuře minulého století. Proto jsem ani na chvíli neváhal a s radostí jsem se pustil do opětovného seznamování se s tímto svojským géniem a jeho tvorbou,“ vysvětlil režisér.

Po pětitýdenním intenzivním zkoušení hru Krasula poprvé představil publiku na Zelený čtvrtek ve Studiu Z. Hlavních rolí se ujali Radovan Král coby Werich a Gustav Řezníček alias Voskovec. Ke známé dvojici neodmyslitelně patří i Jaroslav Ježek. V představení za klavír usedl student zlínské herecké školy David Janík. Svět kolem nich zhmotnili Kateřina Liďáková, Romana Julinová, Zdeněk Julina, Milena Marcilisová, Martin Juřík a Petr Lukáš.

Krasula se ve zlínském Zetku uvedl už potřetí. Kdo by čekal, že se bude dvě hodiny nepřetržitě smát, byl patrně zklamaný. Režisér se společně s dramaturgem divadla Vladimírem Fekarem pokusili divákům ukázat život umělců v celé jeho syrovosti a krutosti.

Od bezstarostných počátků Osvobozeného divadla se přeneseme do doby jejich ostré, politicky angažované satiry ve třicátých letech. Vidíme, jak je známý trojlístek přinucený utéct před fašismem daleko za oceán. Vidíme také jejich snahu, v začátcích mnohdy marnou, o prosazení se v Americe.

Když Ježek v exilu umírá, smutek z odloučení od domova a matky padá i na publikum v hledišti. Přichází další moment, kdy se Voskovec rozhodne za velkou louží zůstat a loučí se

Ve zkratkách a útržcích sledujeme návrat Wericha zpátky do vlasti, jeho účinkování ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Slyšíme také, jak křičí a jak se vzpouzí, když v osmašedesátém začíná okupace vojsky Ruské armády.

Divák je svědkem Werichovy obhajoby, když v roce 1977 podepíše Antichartu a je také přímým svědkem jeho odchodu. Odchodu z jeviště, odchodu ze života…

Mohlo by se zdát, že inscenace je plná smutku a pesimismu. Není tomu tak. Autoři si dali záležet na vtipných slovních přestřelkách, hru proložili množstvím známých i méně známých skladeb a určitě nezůstanou nepovšimnuty originální kostýmy ostatních protagonistů.

Když jsem s hlavními aktéry dělala před premiérou rozhovor, Radovan Král prozradil své přání. „Myslím si, že jsme stvořili velmi hravé, veselé i smutné divadlo. Chtěl bych, aby lidem, až budou ze Zetka odcházet, zůstala na jazyku chuť časů Voskovce, Wericha a Ježka.“ A to se celému ansámblu beze zbytku podařilo.