Maria Procházková vytvořila scénář k filmu Kdopak by se vlka bál a jelikož, jak sama říká, má ráda věci pod kontrolou, ujala se nejenom režie, ale také pracovala na animačních částech snímku.

Kdopak by se vlka bál je příběhem o lásce, o vztazích v rodině a o dětském pohledu do světa dospělých. Do hlavní role obsadila tehdy pětiletou Dorotku Dědkovou a dodnes režisérka tvrdí, že setkání s ní bylo pro film obrovským přínosem. Obě přijely na přehlídku jejich snímek představit.

Jak jste Dorotku našla?

Měli jsme na konkurzu chlapečka, který dostal roli kamaráda hlavní představitelky. Jen tak mezi řečí jsme se zmínili, že nám ještě chybí holčička a jeho maminka hned řekla, že její syn má ve školce hrozně šikovnou kamarádku. V duchu jsem si myslela: Nějaká maminka mi tady bude vykládat, že zná dětskou herečku. To určitě! No a přivedla Dorotku a všem nám bylo okamžitě jasné, že je to ta správná holčička.

Režiséři tvrdí, že práce s dětmi je velmi specifická. Museli jste řešit nějaký zásadní problém?

Samozřejmě. U takhle malých dětí je nevýhoda, že jim padají zoubky. Takže během jednatřiceti natáčecích dnů Dorotce vypadly čtyři. Začali jsme vyrábět zubní protézky, ale Dorotku nebavilo si je přilepovat a mezi záběry si s nimi hrála, cvakala se nimi a strašila nás. Zpestřovala nám natáčení. (Úsměv.)

Dorotko, jaké bylo tvoje první setkání s vlkem? Nebála si se?

No, já jsem do té doby živého vlka neviděla a neměla jsem úplně přesnou představu, jak vlk vypadá. Takže zezačátku ani ne. Ale když začal vrčet, trochu jo. Nebyl zrovna roztomilej a přítulnej. Ale když už jsem jednou slíbila, že budu točit, přece jsem nemohla utéct, ne?

Ty jsi na svůj věk velmi zodpovědná holčička.

Maria Procházková: (Smích.) To Dorotka je. Jen bych doplnila, že natáčení s vlkem bylo opravdu zajímavé. Hlavně, když jsme s ním točili za plného provozu na Ruzyňském letišti. V podstatě jsem se nebála o cestující, ale o vlka. Aby nám ho někdo nezastřelil. (Úsměv.)

Ráda bych se vrátila ke scénáři. Než vznikl, jak dlouho jste nosila ten námět v hlavě?

Moc dlouho ne. Už když šel do kin Žralok v hlavě, tak jsme věděli, že chceme pokračovat dalším hraným filmem. Já jsem se totiž do té doby věnovala animaci. A rozhodovali jsme se s producentem Vráťou Šlajerem mezi dvěma náměty. No a tenhle vyhrál.

Jak získala roli Dorotka, to už bylo řečeno, ale co se týká ostatních postav, tam jste měla hned jasno?

Neměla. Věděla jsem, že základ je to dítě a pak je klíčová maminka. Protože ta je středem celého filmu. Měla jsem docela velké požadavky. Chtěla jsem, aby byla hodně zajímavá, musela to být žena, která když vejde do místnosti, tak se po ní všichni otočí. Musí být zpěvačka a zároveň jsme museli uvěřit tomu, že zamíchá tolik životů dohromady. Potřebovala jsem, aby diváci věřili tomu, že dva úplně odlišní muži do ní budou zbláznění. Tak padla volba na Jitku Čvančarovou.

Dorotko, ty máš scénu, ve které dostaneš od své maminky facku. Bála jsi se téhle části natáčení?

Ne. Já dostávám od rodičů nářez pravidelně. (Smích.)

Maria Procházková: Ona předem nevěděla, že ta facka proběhne. Tedy věděla to, ale čekala „herecký políček“. Akorát, že Jitce uletěla ruka a úplně to mlasklo. Jitka z toho byla víc špatná než Dorotka. Té trochu zčervenala tvářička, ale za chvilku byla v pohodě, ale Jitka byla špatná celý den.

Vy pocházíte z umělecké rodiny. Chtěla jste se už od dětství věnovat animaci?

Vzhledem k tomu, že jsem šla na střední v roce 1988, tak jsem měla jasno v tom, že ze mne bude uklizečka jako z mé maminky. Hlásila jsem se na UMPRUM, kam mne nevzali z politických důvodů. Takže teprve v prváku na gymplu, kdy proběhla revoluce, se mně otevřely možnosti. Když jsem šla na FAMU, tak jsem si zvolila animaci. Ale časem mi v ní něco chybělo. Animací cokoliv vyjádříte, ale chybí v ní lidská tvář, kterou jsem potřebovala pro vyjádření emocí. Proto jsem se dala do hraného filmu, ale stále je kombinuji s animací.

To je zvláštní. Úplně totéž řekl maďarský animátor Gabor Csupo. Tvrdil, že v animaci mu chyběly lidské oči…

No ano. Protože lidské oko nejde nakreslit. A i když je nakreslíte, nejsou živé. Proto se říká, že oči jsou oknem do duše člověka.

Nenapadlo vás zpracovat nějaký námět vaší maminky?

No, ty nápady tady byly,ale obávám se, že bychom se při práci přizabily. (Smích.)

Dorotko, baví tě jezdit po festivalech, odpovídat na otázky novinářů a nechat se fotit?

Ale jo. Baví. Hlavně proto, že nemusím do školy. (Smích.)