VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hradišťský cestovatel Stanislav Macík zvítězil v soutěži Czech Nature Photo

ROZHOVOR / Vrátil se ze Senegalu, narychlo vybral několik fotografií a na poslední chvíli je poslal do soutěže Czech Nature Photo. Věděl, že mezi snímky je několik kousků, které by mohly uspět, že však nakonec bude v nultém ročníku soutěže slavit vítězství, to absolutně netušil. 

4.10.2017
SDÍLEJ:

Hradišťský cestovatel a fotograf Stanislav Macík zvítězil na nultém ročníku soutěže Czech Nature Photo.Snímky ze slavnostního předávání cen v prostorech galerie Czech Photo Centre.Foto: www.czechpressphoto.cz

Jeho fotografie s názvem V očekávání noci, na které zachytil probouzení kaloňů, ale všechny uhranula. „Byl to šok. Já jsem totiž mnohem víc cestovatel než fotograf, takže zvítězit mezi tolika profíky je velký úspěch. Navíc jsem si myslel, že spíš uspěji se snímky pavouků, kteří jsou můj obor,“ usmíval se Stanislav Macík z Uherského Hradiště, který si tak nadělil předčasný dárek k listopadovým narozeninám. Vystudovaný přírodovědec, který se na cesty vydává se svojí přítelkyní Paulínou Gieciovou, v exkluzivním rozhovoru pro Slovácký deník přiznal, že se ale ze světa strašně rád vrací domů na Slovácko. Zde nejraději fotografuje Bílé Karpaty či okolí slepého ramena Kanada.

Když jste fotografii do soutěže posílal, věřil jste, že je tak výjimečná, že by mohla vyhrát?
Spíš jsem myslel, že zvítězí některá má fotka s pavouky, v této kategorii ale zvítězil kolega Petr Bambousek. V soutěži jsem měl více fotek, i snímky domorodců. Dá se říct, že jsem poslal fotografie do všech kategorií. Z celkové výhry mám ovšem stále velkou radost.

Šlo o premiérový ročník soutěže Czech Nature Photo, do níž se přihlásilo 467 fotografů s 3170 snímky, takže konkurence byla obrovská. Ceníte si prvenství o to víc, že už navždy budete ten první, kdo vyhrál?
Dříve se soutěžilo se snímky z oblasti lidské činnosti, teď do toho zakomponovali i přírodu, což mi přijde takové barevnější. Soutěž byla zajímavější i proto, že do ní přihlásili ti nejlepší fotografové z celé republiky. Konkurence byla obrovská. Bylo velmi příjemné tam vidět profesionální fotografy, kterým chodím šmírovat jejich webové stránky. Měl jsem možnost si s nimi i promluvit. Víceméně se z nás stali přátelé, protože máme stejné zájmy.



Znamená to, že s nimi naplánujete nějakou výpravu?
V budoucnu spolu určitě něco společného podnikneme. Například s Petrem Bambouskem, který je momentálně na Borneu, které nás okouzlilo oba. Měl jsem tam také letět, ale kvůli práci mi to nevycházelo. Za necelé tři týdny ale letíme s přítelkyní do Tanzánie.

Zúčastnil jste se už dříve nějakých soutěží?
Někam jsem už fotky posílal, ale se střídavými, spíš nevýraznými úspěchy (úsměv).

Pro porotce asi musí být pořádně složité vybrat z takového množství snímků ty nejlepší…
Absolutně jim to nezávidím. Každého totiž baví něco jiného, každý má na věci jiný pohled. Fotografie je o velké náhodě. Když fotíte, musíte čekat na ideální záběr. Mě se to teď v Senegalu povedlo napoprvé a zrovna druh, který by mě v životě nenapadlo fotit.

Jak se z vás vůbec stal cestovatel a fotograf?
Už od studentských let jsme měli partu na přírodních vědách, které jsem studoval v Bratislavě. Když se otevřely hranice po Sametové revoluci, rozhodli jsme se vydat do světa. Už dřív jsme sice cestovali do Rumunska nebo Sýrie, pak jsme se ale mohli vyrazit do Jižní, Střední i Severní Ameriky, Afriky či do Asie.



Živíte se tím, nebo jde jen o nákladný koníček?
To druhé. Je to pořádně nákladný koníček. Někdo si koupí auto, já si koupím foťák a letenku. Profesně se živím faunistikou, což je odvětví zoologie, které se věnuje vyhledávání, určování a evidování živočišných druhů na určitém území. Zabývám se inventarizačními průzkumy v přírodních rezervacích.

Dokážete na cestách spojit práci se svým koníčkem?
Nyní ano. Momentálně zkoumám americké skákavky, což jsou pavouci.

Splnil se vám tím sen?
Dá se říct, že si plním sen každý rok.

Kolik zemí jste navštívil?
Bylo jich mnoho. Navštívil jsem mnoho zemí ve Střední a Jižní Americe. Z Afriky to byly například Maroko, Senegal, Gambie, Keňa, Tanzanie, Egypt, Sinajský polostrov, Alžír, Tunis, Mali, Západní Sahara a Libye, když se tam ještě dalo jezdit. V Asii pak třeba Thajsko, chystám se do Malajsie. Na tomto kontinentě jsem toho zatím ještě moc nestihl. V USA jsem byl také, v Kanadě ne, protože tam je málo pavouků (smích).



Antarktida tím pádem vypadává, co Austrálie?
Antarktidu, kam létají mí kolegové studovat zmrzlé pavouky, opravdu neplánuji. Zato do Austrálie se chystám už dvacet let. Jenže když mám čas, není dostatek peněz a naopak. Možná se mi to ale povede příští rok, i když je to opravdu nákladné.

Kolik času v roce strávíte na cestách?
V průměru asi čtvrt roku. Dřív jsme létali na výpravy i na tři měsíce, jenže buďte tak dlouho v tropech. To je opravdu výkon, brzo toho tam toho máte plné zuby. Pak jste ale týden doma a už vás to zase láká zpět. Obvykle ale létáme tak na měsíc. Patnáct dní je tak na hraně, za tu dobu poznáte krajinu a můžete říct, že jste tam opravdu byli. Že jste jen neleželi v hotelovém resortu, odkud jste si přivezli sombrero, a pak jste tvrdili, že jste byli v Mexiku.

Kolik cest podniknete za rok?
Většinou čtyři. Letos jsme navštívili Kubu, Senegal a polostrov Peloponés, a ještě přibude zmíněná Tanzánie.

Pojďme k vítězné fotografii. Nápad vyfotit kaloně vznikl až přímo na místě, nebo jste jel do Senegalu už s tím, že jedním z témat budou právě oni?
Byla to obrovská náhoda. I když to bude znít divně, protože se zabývám hmyzem a zvířaty, miluji focení domorodců. Na nich je vidět kultura krajiny a lépe se o dané zemi pak píší články. Byli jsme ve vesnici, kde byl jediný baobab a na něm jsem si všiml kaloňů, kteří tam viseli v jakýchsi hroznech asi po deseti, dvaceti kusech. Hned jsem je šel nafotit. Byla to dobrá pozice, šlo o to zachytit správný moment. Kdyby ale ten jeden kaloň neotevřel pusu, tak by ta fotka byla o ničem.



Takže snadná práce?
Úplně jednoduché to nebylo. Když vytáhnete techniku v takové zemi, jako je Senegal, hned se na vás sesypou domorodci. Tahají vás za rukáv, osahávají vám foťák, není to nic příjemného. Měl jsem na sobě desítky dětských ručiček, ale nakonec se je přítelkyni pomocí bonbonů podařilo odlákat. Já jsem jí to pak oplatil.

Kdy fotografie vznikla?
Bylo to asi o půl šesté večer, kdy už se pomalu schylovalo k západu slunce. V tu chvíli se kaloni, což jsou takové okřídlené býložravé lišky, začali probouzet. Možná jsme jim tím humbukem, který jsme ve vesnici vyvolali, trochu pomohli (úsměv).

Jakým fotoaparátem jste fotil?
Bohužel nemám kvalitní sklo pro focení vzdálených objektů, a jelikož byli kaloni poměrně vysoko, není kvalita úplně nejlepší. Ze sto snímků se povedly asi dva. Když jste mezi domorodci, tak navíc nemůžete vytáhnout velký foťák. Když zjistí, že jste profesionální fotograf, buď po vás chtějí peníze, nebo vás honí někde po pralese. Když máte menší foťák, který je nenápadný, je to lepší. Ne každý vám totiž dovolí fotit, takže je lepší maskovat se jako turista a neprozradit, že jste fotograf. Takže sandály a kvítkované kraťasy. Je to výhodnější.



Už jste zmínil náhodu, jak je důležité míst u fotografování štěstí?
U všech vítězných snímků hrála náhoda velkou roli. Já jsem byl v Senegalu cíleně fotit domorodce, protože jsem na ně slyšel dobré reference. Čím víc se vzdalujete od turistických center, tím je tam krásnější příroda. Čím více jdete do středu Afriky, tím víc tam máte domorodce, jak si je představujete. No, a pak vyfotíte kaloně, o nichž jste neměl skoro ani tušení.

Cítíte se v takových krajích bezpečně?
Jste v Africe, takže všechno je tam relativní. Ale pokud nějak extra nevystavujete zlaté řetězy, tak vám velice nic nehrozí. Fototechniku schováváme, hodinky nenosím. I když ta země dlouho byla pod správou Francie, jsou velmi chudí a na obyvatelstvu se to podepisuje. Já jsem si ale podobné země oblíbil, protože za krádež se tam sekají ruce. Tím je dáno, že se tam zase tolik nekrade. I proto jsou tam hezké silnice a dálnice, což u nás není možné.

Během výpravy nafotíte tisíce snímků, je pak velký problém vybrat ty správné, které poslat do soutěže, nebo už tušíte, že ten jeden určitý je ten pravý?
Zjistím to až doma, protože i když máte ten nejlepší stroj, tak chyby najdete, až když se na snímky díváte v klidu na velkém monitoru. Když nafotím osm tisíc snímků, 7500 jich letí do koše. Každý fotograf miluje své fotky, přesto se ale říká, že nejlepším přítelem fotografa je tlačítko delete.



Nebylo to dříve jednodušší, protože se snímky vyvolávaly a byly drahé, takže si fotograf každé zmáčknutí spoušti pořádně rozmyslel?
To rozhodně. Tenkrát to bylo jiné umění. Ale mám i kolegy, kteří stále fotí na kinofilmy. Takové snímky mají něco do sebe. Já mám z Afriky a z Ameriky fotky, na nichž jde vidět, že tomu člověk pomohl, že jsem je přibarvoval, ostřil. Jejich snímky jsou víc přirozené.

Chystal jste fotografie na soutěž poctivě, cítil jste, že byste mohl uspět?
Bylo to naopak velice rychlé, protože jsme se ze Senegalu vrátili v polovině května nedlouho před uzávěrkou soutěže. Upravil jsem prvních sto snímků, a to nejlepší, co nám z nich vyšlo, jsem do ní poslal. Říkal jsem si hlavně, že je to dobrá prezentace, protože se na to dívají lidé z celého světa. Ambice jsem ale neměl vůbec žádné. Říkal jsem si, že když se nějaká má fotka dostane do katalogu, nebo na ni klikne nějaký člověk a dá like, tak to bude velký úspěch. O vítězství jsem nebojoval a bylo to pro mě velké překvapení.

Budete Česko zastupovat na nějaké světové soutěži?
Dostal jsem nabídku zúčastnit se s tímto i dalšími snímky dalších soutěží. Řekl bych, že některé z nich jsou lepší než ta s kaloni. Dostal jsem nabídky ze zahraničí, kde bych mohl publikovat, ale i se účastnit nějakých soutěží. Co se týče této soutěže, tak jsem stále neměl možnost si promluvit s její ředitelkou, takže nevím, zda se postupuje někam dál.

Máte nějaký tajný sen, co se týče vašich fotografií?
Byl bych rád, kdybych jednou nějaký můj snímek našel v prestižním časopisu jako je třeba National Geographic. Ale to už plácám úplně šílené nesmysly.

Co na váš úspěch říkali profesionální fotografové. Ocenili ho, nebo se na vás dívali přes prsty?
Fotka měla pěkné hodnocení i od nich, bylo to velice příjemné. Nejsem žádný začátečník, fotím už několik let a všichni víme, že je to dost o štěstí, o technice. I když ruce a cit jsou také důležité.

Fotografujete i doma v Česku? Kde nejraději?
Přírodu samozřejmě fotím i u nás, ale nemám na to moc čas, takže pořizuji spíš tematické fotografie ke své práci. Například pavouky, abych je mohl doplnit ke svým článkům.

A co na Slovácku?
Miluju Bílé Karpaty, takže jsem tu prakticky pořád. Nádherné místo je Kanada, slepé rameno řeky Moravy. Navíc Uherské Hradiště je úžasné. Chodím taky rád na vážky, je tu mnoho zajímavých živočichů. Například skákavky, které se tady naprosto nečekaně běžně vyskytují. Nehledě na to, že jsme tady na Uherskohradišťsku našli největšího pavouka v Evropě, slíďáka tatarského.

Jaký je váš největší zážitek z cest?
Zážitků je vždycky velká spousta a některé si uvědomíte třeba až po návratu. Napadá mě teď jeden hodně nebezpečný. Dost se totiž věnuji i hadům, ale podařilo se mi, že jsem si spletl křovináře, což je jeden z nejjedovatějších hadů na světě, s mládětem užovky, takže jsem ho vzal do ruky a prohlížel si ho. Až po návratu, když se díval na fotky můj kolega, tak mi udiveně říká: Vždyť ty se mazlíš s křovinářem! (smích) Tohle bylo veselé, ale z cest mám i jeden krutý zážitek.

Povídejte.
V Peru jsme bydleli v Puerto Maldonado, což je zapadlé městečko v amazonském pralese u hranic s Bolívií a Brazílií. Náš hostitel měl krásného papouška, který se domluvil s každým. Neustále mluvil, a to různými jazyky. Každý den nás vítal, strašně jsme si na něj zvykli a zamilovali si ho. Ve slabé chvilce jsem se našeho průvodce dokonce zeptal, jestli by nám ho nechtěl dát, čímž jsem porušil asi všechny možné zákony. On nám ale stejně řekl, že papoušek je rodinný příslušník a za nic na světě ho neprodá. Poslední den se nás průvodce zeptal, jaké je naše poslední přání. Já jsem říkal, že jsem už dlouho nejedl kuře. Rychle nám nějaké připravili a moc jsme si na něm pochutnali. Ráno jsme si všimli, že nás nikdo nebudí, nikdo nás nevítá. Papoušek nikde nebyl. A pak jsme za jejich chajdou našli oškubaná péra. Uvařili nám člena rodiny, jen aby nám splnili přání. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.

Dokážete v exotických destinacích, které navštěvujete, i relaxovat jako běžní turisté?
Miluju moře, rád se na něj dívám, pozoruji západy slunce nad ním, protože to člověka dost nabíjí. Ale nedokážu u moře jen tak ležet. Když se hodinu válím na dece, tak mě to rychle přestane bavit. Pro mě je to strašná ztráta času. Když si někde lehnu, nebo si sednu a dám si Piña Coladu nebo pivo, tak hned vidím, jak za mnou běhají po stromech gekoni nebo krásní pavouci, takže mi dojde, o co přicházím. Pro mě je ztrátou času i spánek.

Co vám na cestování nejvíce vadí?
Když jste někde v džungli a lezou po vás v noci stovky mravenců, to je stinná stránka cestování. I když se člověk čímkoliv namaže, třeba i slivovicí, tak smrdí jako zvíře, ale před komáry, brouky a mravenci vás to stejně neochrání.

V čem tam bydlíte, ve stanu?
To ne. Dříve jsme bydleli u domorodců, ale dnes je obtížné se k nim dostat. Například v Amazonii k nim jedete strašně dlouho lodí a musíte se potýkat s komáry, špatnou vodu nebo mořskou nemocí. Musím se přiznat, že jsem trošku zpohodlněl, takže si ubytování zajišťujeme dopředu přes booking. Pokud jsou tam cesty, tak si půjčíme auto a vyrážíme do přírody. Když to nejde, dopravujeme se, jak to jde – taxíky nebo potahy.

Už jste zmínil, že vaším dalším cílem je Tanzánie…
Letíme tam už za necelé tři týdny. Budeme tam jen patnáct dní, ale velice se těším. Trochu si odpočineme, chci fotit lidi, přírodu a vyzkoušet novou techniku. Uvidíme, co za fotky se mi díky náhodě podaří nafotit.

Vizitka Stanislava MacíkaNarodil se 4. listopadu 1971 v Chebu. V letech 1974–1976 a 1982–1991 žil s rodiči v Uherském Hradišti. Na Slovácko se opět vrátil v roce 2015. „Toto město jsem si zamiloval a hodlám se zde usadit natrvalo,“ říká rozvedený otec již dospělého syna Stanislava, který taktéž začíná objevovat kouzlo cestování. Stanislav Macík vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě – obor zoologie/ekologie, ochrana přírody. Je členem na vědeckých projektech Evropské i České arachnologické společnosti, kde se zabývá výzkumem pavouků, jejich diverzitou, mapováním a etologií. Vykonává také poradenskou a konzultační činnost v oblasti ekologie a inventarizační průzkumy přírodních rezervací. Mezi jeho koníčky patří vedle fotografování a cestování také umění, dobrá muzika (Joe Bonamassa, Dream Theater) a dobré víno.

Autor: Michal Sladký

4.10.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jana Obšívačová na vánočním jarmarku ve Zlíně prodává už 17. rokem.

Navečer si musím měnit ponožky, abych neprochladla

U Zádveřic na Zlínsku se srazila dvě osobní auta a náklaďák
AKTUALIZOVÁNO
3

U Zádveřic se srazila dvě osobní auta a náklaďák

Opilí bezdomovci ve Zlíně nadávkami ruší adventní program

„Projeli jsme hodně měst, ale tohle jsme zatím zažili jen ve Zlíně,“ kroutí nevěřícně hlavou Vladimír Herberk, manažer ostravské kapely Šajtar.

Nově narozená miminka na Zlínsku - 49. týden 2017

Přinášíme fotky dětí, které se právě narodily.

Románoví vlci zlínského spisovatele Antonína Bajaji ožijí už v sobotu

Divadelní adaptaci oceňovaného románu Zvlčení zlínského spisovatele Antonína Bajaji uvede 16. 12. v 19.00 pod názvem Zvlčení (Prolnutí) ve Velkém sále Městské divadlo Zlín. Na scénáři autor spolupracoval s režisérem Dodem Gombárem.

AUTOMIX.CZ

Víte, co je černý led? Poradíme, jak ho poznat a jak se s ním vypořádat

Ze všech zimních nástrah na motoristy (a vlastně obecně na všechny), je jednou z nejhorších takzvaný „černý led“. Ten je totiž skoro nerozpoznatelný, ale strašlivě kluzký, což může způsobit velkou spoustu nemilých situací. Znáte taková ta videa, kdy se auta se zabržděnými koly nekontrolovaně kloužou jako saně? Tak přesně to umí černý led.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT