Ivan Hoffman: Promarnili jsme šanci vytvořit slušnou a prosperující společnost

A přesně v tomto duchu už šest let od pondělí do pátku promlouvá svým komentářem o rozsahu 1685 znaků, ke čtenářům regionálních Deníků. Řeč je o novináři, publicistovi a komentátorovi Deníku Ivanu Hoffmanovi, s nímž jsem se setkal na místě, které snad ani být nemůže nadregionálně příznačnějším – v penzionu Bunč uprostřed Chřibů. Oba jsme na tuto velkou křižovatku regionů dorazili díky pozvání členů Expedice Chřiby, kteří na Bunči pořádali přednášku o své další připravované publikaci. Do rozhovoru jsme se pustili hned poté, co Ivan Hoffman prozradil, že interview dává maximálně jedenkrát za tři roky. „Od toho posledního ta doba právě uplynula, pojďme na to," vybídl mě s úsměvem…

Už šest let píšete ze svého bydliště v podhůří Chřibů komentáře pro regionální Deníky, které jsou na webu zároveň k dispozici v podobě audionahrávky. Vypadá to, že máte námětů stále dostatek. Nicméně do jaké míry pro vás bývají inspirací názory čtenářů?

Na internetovém vydání Deníku, je adresa, kam je mi možné napsat a přicházejí dva typy reakcí. Přátelské pozdravy od lidí spřízněných a pak polemické dotazy těch, kteří nesouhlasí. Všechno přečtu, ale z časových důvodů reaguji zřídka a krátce. Téma glosy vzejde vždy z rozhovoru s editory, tak, aby poznámka souvisela s tím, čemu se ten den věnujeme v novinách.

Jak zvládáte to tempo psát svůj sloupek pětkrát v týdnu, den co den…

Říká se, že trénink dělá mistra. Rozumím tomu tak, že když se něco dělá dlouho a pravidelně, člověk se zdokonaluje. Není to tak, že by se vyčerpal, a že by v jedné chvíli už neměl co říct, nebo že by všechno vyslovil. Ve věcech, které přicházejí, se vždy najde nový úhel pohledu, jak o nich psát. Za tu dobu, co jsem psal ranní poznámku pro Radiožurnál a co píšu poznámky do Deníku, bylo například dvacet prvních májů, a pokaždé jsem o nich napsal něco úplně jiného (smích). Přiznávám, že nerad měním. Když si zvyknu na prostředí, na lidi, na komunikaci s nimi, nemám potřebu jít jinam.

Jste konzervativní…

Přesně tak. Dokud bude o mé texty zájem, budu si považovat, že jsem regionálním autorem. Na práci pro Deník, anebo přesněji pro Deníky se mi líbí, že nejsem ten, který dává nějaká moudra z metropole, na nichž se shodli štamgasti v pražské hospodě či kavárně. Mám zkušenost, že si lidé v Českých Budějovicích myslí, že tam žiju s nimi. Podobně si to myslí v Brně lidé, kteří si kupují Rovnost a stejně tak čtenáři Kroměřížského deníku, ke kterému jsem nejblíže, protože bydlím deset kilometrů od Kroměříže.

Můžete prozradit, kdy jste měl naposled dovolenou?

Je to sice několik let, co jsem neměl žádnou dovolenou, ale důvodem nebylo, že bych ji nechtěl, nebo nechtěl někam vycestovat. Věnovali jsme se práci kolem domu, našim zvířatům a nebylo na to vůbec pomyšlení. Ale dá se říct, že si připadám jako na permanentní dovolené.

Jak to myslíte…

Jak člověk stárne, tak ta potřeba cestovat, potkávat se se spoustou lidí a čile společensky žít, už není tak silná. A mám štěstí, že si s mojí ženou nelezeme na nervy a rádi trávíme všechen čas spolu, takže nám společenský život nechybí. A pak – dělám práci, od které si nemusím odpočinout.

V žurnalistické branži se pohybujete už čtvrt století, můžete prozradit, co vám práce v tomto oboru dala, a co vám naopak vzala?

Hodně věcí, které se zde děly jsem viděl hodně zblízka. S řadou aktérů jsem měl možnost hovořit. To člověku pomůže věcem porozumět, ale současně ho to připraví o veškeré iluze.

Byl jste jednou z tváří sametové revoluce, když jste s kytarou v ruce vystupoval na mítincích slovenské Veřejnosti pro násilí, jaký dojem máte z cesty, kterou jsme v naší republice od té doby urazili?

Je to tak dávno, že už si to vybavuji jen matně. Z vývoje jsem zklamán jako asi většina lidí. Promarnili jsme výjimečnou šanci vytvořit svobodnou, spravedlivou, vlídnou, slušnou a prosperující společnost.

Co je podle vašeho soudu hlavní příčinou současného morálního úpadku společnosti a nakolik se na něm podepsalo to, že jsme se doposud v zásadě nevypořádali se čtyřmi desítkami let komunistické minulosti?

Myslím, že vymlouvat se na komunismus je už pomalu hloupé. Navíc právě kvůli strachu z návratu minulého režimu se zde po převratu bagatelizovaly špatnosti, které přinesl režim nový. Z obavy o „křehkou demokracii" vzešla demokracie neduživá a pokřivená.

Kudy by podle vás mohla vést cesta ven z marasmu, do kterého jsme zabředli, a v němž, jak se zdá, bezútěšně přešlapujeme na místě?

Mám rád postřeh, že svět lze zachránit jedině v lidském srdci. Člověk samozřejmě má být kritický k nepravostem, nemá si nechat líbit nespravedlnost, má mít odvahu zastat se druhých, když se jim děje křivda. Ale stejně tak je důležité být pozitivní, nacházet na všem a na každém něco dobrého.

Třináct let bydlíte na úpatí Chřibů, jaký jste si k nim za tu dobu vypěstoval vztah, a která místa si vás tam získala?

Je to skvělý terén na procházky se psy a to za každého počasí. Získala si mne například místa, kde nacházíme hřiby. Ta jsou samozřejmě tajná.

Členové Expedice Chřiby vás pozvali na setkání související s přípravou jejich další knihy, tentokráte o studánkách. Jak jejich aktivity hodnotíte a v čem vás jejich působení v regionu oslovilo?

Už jsem znal jednu jejich publikaci pojednávající o místech, která znám takže mne na toto setkání přivedla zvědavost. Zastávám názor, že když člověk chce, aby něco bylo uděláno, řečeno či napsáno, má to udělat, říct a napsat. To je přesně případ Expedice Chřiby.