Když se rozezněly varhany, měla jsem husí kůži

Jarmila Kuncová 27. 11. 2013

Region - Crrrrrrrr. Hlasité zvonění budíku uplynulou sobotu v sedm hodin ráno prořízlo v mém pokoji ticho, násilně mne vytrhlo ze snu a přimělo rozlepit oči. „Nikam nejedu takhle brzy. Chci ještě spát," prolétlo mi hlavou a ihned jsem budíku zatrhla vyzvánění.

Ovšem mé myšlenky nesouhlasily s tělem a přiměly mne vstát z postele a lehce po tři čtvrtě na osm vyrazit směrem autobusová zastávka na návsi ve Zdounkách na Kroměřížsku. Před několika dny jsem se totiž rozhodla vyrazit s naší farností do Olomouce, kde se právě v sobotu měla konat oslava 950. výročí obnoveného biskupství a ukončení roku víry.

Akce nesla souhrnný název Den olomoucké arcidiecéze. Krátce po osmé hodině přijíždí objednaný autobus. Usadila jsem se na místě hned za řidičem, ale záhy z něj mizím.

„To místo nechej panu faráři, prosím tě," vyzvala mě Marie Stančíková, která má v naší farnosti na starosti péči o kostel. Za Kroměříží nás Marie Stančíková vyzývá, abychom se pomodlili růženec za zdárný příjezd a návrat zpátky domů. O půl desáté přijíždíme do Olomouce a zastavujeme poblíž Arcibiskupského paláce. Příjezdová Wurmova ulice je už plná lidí, dopravu proto řídí pořadatelé v reflexních vestách.

„Sraz před odjezdem tady je deset minut po sedmnácté hodině," dozvídáme se a vzápětí s davem míříme ke katedrále svatého Václava. Tam se to poutníky jen hemží, pořadatelé rozdávají pohledy a brožury, podle kterých mohou během mše svaté zpívat náboženské písně. Naleznou tam také informace k bezplatnému občerstvení a přehled objektů, které mohou zdarma navštívit.

Pocit sounáležitosti mne zaskočil

Já svou skupinku opouštím s touhou najít co nejlepší místo v katedrále, tak, abych všechno viděla z první ruky a nic mi neuniklo. Šeredně jsem se ale spletla. Najít výhodné místo se mi pro velké množství poutníků, kteří do katedrály museli přijít s předstihem, nepodařilo.

Slavnostní mše svatá začíná v deset hodin, slouží ji arcibiskup Jan Graubner. Spolu s ním koncelebroval světící biskup Josef Hrdlička. Přítomna je celá řada kněží a ministrantů. Já ale bohužel nic nevidím, nezbývalo mi nic jiného než poslouchat.

Jakmile se rozezní varhany a lidé společně se sborem začnou zpívat Ehjle, oltář Hospodinův září, naskakuje mi po těle v dané situaci příjemná husí kůže. Tisíce poutníků, kteří na výročí přijeli, a celá atmosféra mě dojaly.

Silný pocit sounáležitosti mě příjemně zaskočil. Bohoslužba trvala dvě hodiny, na samotném konci mě sice bolelelo celé tělo, ale ničeho nelituji. Zážitek to byl nezapomenutelný, a to byl vlastně teprve jenom začátek.

„Asi bych si ten batoh ze zad měla sundat, ne?" zeptala jsem pána v mé bezprostřední blízkosti, do kterého jsem zavazadlem neustále narážela. „Ale ne, jen si ho nechte. Bude hůř, jen si svůj prostor držte," odvětil mi poutník ze Starého Města.

V závěru bohoslužby nás informovali, že si každý může před katedrálou vzít zdarma jednu velkou obloženou bagetu, k pití nabízeli teplý čaj. Hromadný odchod poutníků z katedrály byl zajímavý. Dav se sune pomaličku, ale jistě na čerstvý vzduch. „Konečně zase venku. Tam už bylo vydýcháno," ulevuje se jedna poutnice.

Před katedrálou je rušno, bagety rychle mizí, stejně tak horký čaj. Neustálý chumel lidí se tvoří kolem arcibiskupa Jana Graubnera. Přistupuje k němu i jeden muž a podává mu domácí slivovici s medem.

„Ochutnejte," vyzývá ho a já se chystám si metropolitu moravského při pití vyfotit. Není mi však dána šance. „To se nedělá, při tomto mě fotit," obrací se na mě s úsměvem Jan Graubner, slivovici rychle vypije a já ani nestačím zapnout foťák.

Jeden z poutníků Jan Blinka z Dolní Bečvy přitom prozradil: „Jsme křesťané, tak jsme přišli oslavit toto výročí. Jsme rádi, že církev pokračuje a dbá na takové věci, my se toho můžeme zúčastnit a žít v církvi. Děkuji Pánu Bohu, že nám to dopřál a zdárně jsme dorazili."

Také já si poté vyzvedávám bagetu, schovám ji do batůžku a společně s mámou a jednou paní vyrážíme obhlédnout některé objekty, které jsou otevřené při příležitosti oslav.

Jako první procházíme Arcibiskupský kněžský seminář, kde se prezentuje také Centrum pro mládež a Centrum pro rodinný život v Olomouci s děkanátními centry pro rodinu. Pokračujeme návštěvou kaple svatého Sarkandera.

„Mám z toho nepříjemně mrazivý pocit," říká jeden z poutníků, který byl součástí naší výpravy.

Kaple má bohatou historii: na začátku patnáctého století to byla městská věznice. Část, kde byl Jan Sarkander natahován na skřipci, byla v letech 1672 1673 přeměněna na kapli. Někdejší mučicí nástroj i dnes vyvolává tíseň. To si pak člověk váží dnešní relativně klidně doby a hlavně svého života.

Olomouc zachránila svatá Pavlína

Už jen ve dvou pokračujeme návštěvou Cyrilometodějské teologické fakulty, kde na mě prostředí dýchlo posvátnou úctou. Následuje prohlídka kostela Panny Marie Sněžné.

„Tam nechci, mám na to špatné vzpomínky. Když jsem tam kdysi byla s tátou, působilo to na mě depresivně. Zchátralý kostel, škaredé zdi," brání se moje maminka, která pochází z Olomouce. Nakonec jsme tam ale stejně šly a mě kostel uchvátil svou atmosférou, svou bytelností. A když se i tam rozeznějí varhany, mám opět husí kůži.

Odnáším si také jednu zajímavost v souvislosti s tamní kaplí svaté Pavlíny. Byla to světice, jejíž ostatky obdrželi jezuité od papeže Řehoře XV. v roce 1623. Po přenesení ostatků do Olomouce ustal zázračně mor, který do té doby sužoval město. Svatá Pavlína se potom stala ochránkyní proti moru a patronkou města Olomouce.

Do Arcibiskupského paláce, kam jsem se také těšila, se ovšem nepodívám. O tento zážitek jsem ochuzena, vstupenky zdarma byly totiž velice rychle rozebrány. Naše poslední kroky míří zase zpátky do katedrály svatého Václava. Tentokrát přicházíme včas a stojíme v první řadě. Vše tak krásně vidíme. V šestnáct hodin začíná slavnostní požehnání v katedrále.

„Chtěl bych poděkovat všem, že jste přijeli a mohli jsme tak společně oslavit výročí. Sešly se nás tady necelé tři tisíce," říká v samotném závěru arcibiskup Jan Graubner.

Po skončení míříme všichni ke svým autobusům. Hromadné odjíždění ale působí menší komplikace.

„Stůjte, stůjte. Teď pojedou autobusy, od katedrály jich vyjíždí zhruba dvanáct. Navíc nesmí brzdit zdejší dopravu," vysvětluje nám jeden z pořadatelů, který nám nedovolí přeběhnout hlavní cestu, abychom se dostali na tu poblíž Arcibiskupského paláce.

Vstávání nelituji

V autobuse cestou domů někteří usínají únavou, jiní čile diskutují a probírají nové zážitky. Za sebe mohu říci, že příště jedu zase. A jsem nesmírně ráda, že jsem ranní lenosti nepodlehla a nezůstala kvůli ní doma ve vyhřáté postýlce.

Zážitek to byl neopakovatelný. „Tak co, už nelituješ, že jsi jela?" ptám se mamky cestou domů. Nechtělo se jí totiž jako mně ráno vstávat. „Ne," zaznívá pro mé uši příjemná odpověď.