Pane předsedo, co je vlastně cílem a zájmem Vašeho svazu?

Sdružujeme zejména účastníky národního boje za osvobození Československé republiky z německé nacistické okupace v letech 1938-1945, jejich rodinné příslušníky všech generací, ale také ostatní občany, vlastence, kteří se spolu s námi chtějí podílet na udržování toho, co pro nás naši otcové a dědové vybojovali, tedy národní svobody. Naším cílem je uchovávat tradice toho nejlepšího z našich dějin, vyjadřovat se, s touto odpovědností, k současnému dění, hlídat onu paměť českého národa a dbát na jeho hrdost, svobodu a nezávislost. Naším členem se může stát každý občan, kterému jsou blízké naše cíle. Nejsme žádným elitářským spolkem válečných veteránů. Život jde dál svojí cestou a naše ideály a cíle převezme časem nová generace, která války a občanskou či politickou perzekuci nezažila.

Funkci předsedy svazu jste převzal po zesnulé Anděle Dvořákové, jejíž výrazně kritické a emotivní projevy ke stavu naší společnosti si čtenáři jistě pamatují, například z televizních přenosů oslav státního svátku 28. října.

Ano a přiznávám, že převzít funkci po Anděle Dvořákové pro mě nebylo lehké. Ona je a zůstává skutečnou legendou. Když ale poté, co nás opustila, ústřední výbor našeho svazu a pak delegáti sjezdu rozhodli a zvolili mě většinou svých hlasů, nakonec se práce předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu stala i mým životním posláním. Práci ve prospěch svazu se věnuji naplno sedm dní v týdnu. Často jezdím po celé zemi a navštěvuji naše základní i okresní organizace. Jednám s hejtmany, primátory a starosty ve prospěch našeho svazu a zejména ve prospěch těch bojovníků za svobodu naší vlasti, kteří bojovali na domácí půdě jako partyzáni, pomocníci partyzánů, v Českém národním povstání apod., ve prospěch těch, kteří byli vězněni v německých koncentračních táborech a dnes se o nich, na rozdíl od těch, kteří jako vojáci bojovali na frontách 2. světové války, ví velmi málo. Není to totiž tak, že doma v okupovaných Čechách a na Moravě lidé seděli za pecí a čekali, až budou osvobozeni.

Co se vám dosud jako předsedovi svazu nepodařilo?

Nepodařilo se mi třeba přesvědčit zákonodárce, aby těm posledním politickým vězňům z let 2. světové války, kteří jsou ještě mezi námi, byl přiznán statut válečného veterána, neboť jsme přesvědčeni, že si toto označení zaslouží. Nepodařilo se mi upevnit hrdost české mládeže na to, že jsou potomky slavného národa, který se v historii uměl vždy vzít za svou svobodu, i když to někdy trvalo několik století. Obhajovat pravdivou historii českého národa proti záplavě polopravd a lží je někdy náročný boj. Nemáme takové finanční zdroje a podporu, jako mnohé jiné spolky, které českou hrdost a vlastenectví špiní. A mnohdy takovým spolkům bohužel poskytují podporu i někteří čeští politici.

V poslední době se hodně mluví o Vaší organizaci v Lidicích. Co se tam vlastně děje?

S Lidicemi se neděje vůbec nic. V Lidicích pracuje oblastní organizace našeho svazu, která zde byla vytvořena ústředním výborem na základě vůle a přání členů z Lidic. Je to dobře nebo špatně? Někteří naši členové mají jiný názor na realizaci demokratických praktik ve svazu a pomocí mediálních nátlakových akcí se snaží rozhodnutí kolektivního orgánu změnit. Přitom veřejně pomlouvají jiné členy svazu. Pro mě jako předsedu svazu bylo rozhodující, že vznik samostatné organizace v Lidicích podpořilo všech 11 přeživších lidických dětí. Je samozřejmě škoda, že podporu samostatné lidické organizaci neposkytli i poslední žijící lidické ženy, které organizaci svazu v Lidicích zakládaly a které přestoupily do základní organizace v Kladně.

V médiích to vypadalo trochu dramatičtěji.

Situace okolo Lidic ukázala jinou stránku věci, a to, že v některých a zejména v organizačních otázkách nepanuje v rámci našeho svazu jednota. To ale není nic nenormálního. V každém větším lidském společenství vzniká více názorů na to, jak takové společenství vést a čím se má to společenství zabývat. Účastníci národního boje za osvobození z let 2. světové války, kteří náš svaz zakládali, mají zcela logicky nejenom jiné představy o zaměření svazu, ale mají zejména jiné potřeby. Těmto přímým účastníkům a zakladatelům svazu je dnes 90 a více let. Oni svůj boj vybojovali, nicméně ukazuje se, že ten boj je třeba vést dále. Dnes sice ne zbraněmi, ale slovem a písmem. Nicméně ten boj se vůbec nevede v rukavičkách a je třeba, aby nastoupila mladší generace. Ale jak mladá generace to má být? Mají to být dnešní šedesátníci a sedmdesátníci, nebo dnešní třicátníci? Takže já se domnívám, že jde svým způsobem o přirozený generační střet. Jde jenom o to, aby se ten střet vedl slušným a demokratickým způsobem. A já věřím, že tomu tak nakonec bude.

Před časem taky rezignoval Váš místopředseda.

Ano, nedávno na funkci místopředsedy a člena předsednictva svazu rezignoval bratr plukovník Pavel Vranský, válečný veterán, bojovník od Tobruku. Jde samozřejmě o velmi nepříjemnou a nešťastnou záležitost. Zůstal ale členem ústředního výboru, a to nejenom toho současného, ale věřím, že i toho, který bude fungovat v novém volebním období po našem červnovém sjezdu. Zůstal také zástupcem svazu v Radě seniorů ČR. Bratr Vranský je jedním z našich nejstarších členů – prostě voják legenda. Měl a má však na řadu rozhodnutí předsednictva a ústředního výboru svazu jiné názory než většina mladších členů těchto kolektivních orgánů. To se v demokratickém spolku stává, že je třeba o mnohém napřed přesvědčit členy, a ti pak hlasováním řeknou ano či ne. A rozhoduje většina, to je základním principem demokracie, to je třeba respektovat.

Taky se mluvilo o tom, jací lidé do svazu vstupují. Prezident Zeman, politici, různé známé osobnosti.

To, že se členy našeho svazu stávají různé významné osobnosti, není snad dobrý signál? Členem Českého svazu bojovníků za svobodu se může stát každý občan naší země. Vyjádří tím respekt a úctu k těm stovkám mrtvých národních hrdinů, kteří se zasloužili o naší národní svobodu. Jako to třeba svým členstvím udělal pan kardinál Dominik Duka. A činí tak i mnohé další osobnosti. My nerozlišujeme, kdo je politik a kdo je horník či prodavačka textilu. Jako občané jsme si přece všichni rovni a politik je přece profese jako každá jiná, navíc podpořená volbou občanů. Nás zajímá jen podpora našich cílů, ne stranická legitimace či prestižní pracovní smlouva.