A své o tom ví například studentka Valentýna Skácelová, která se ještě před pařížskými útoky vydala do ulic měst v regionu v nikábu: právě kvůli tomu, aby otestovala toleranci lidí vůči muslimům. Zažila poznámky, nadávky, údiv i nenávistné pohledy: a po pátečním teroru by její pocity jistě byly ještě horší. Jak odhaduje vývoj v postoji Čechů k islámu, co drobnou šestnáctiletou dívku s rezavými vlasy a modrýma očima k jejímu studentskému projektu vedlo a zda by do celé akce šla znovu, prozradila v rozhovoru pro Kroměřížský deník.

Co říkáš na tragické páteční události v Paříži?

Je mi moc líto, co se stalo. A nejde jen o útoky ve Francii, ale všechny teroristické akce, při kterých umírají nevinní lidé. To, co se stalo, vnímám jako pokus o rozvrácení Evropy. A to se teroristům bohužel daří. Také muslimové, kteří žijí u nás nebo i ve Francii, jsou z tohoto útoku otřeseni a já je chápu. Je nutné si uvědomit, že muslimové nejsou teroristé a lidé, kteří utíkají ze Sýrie, prchají právě před těmito lidmi – před Islámským státem.

Umíš si představit, že bys za téhle situace do svého projektu šla znovu?

Šla, a to i přes riziko, které s sebou nese. Udělala bych to proto, abych dala lidem najevo, že muslimové nejsou teroristé. Určitě bych si ale v této vyhrocené situaci vzala víc lidí jako ochranku.

Nabízí se samozřejmě základní otázka: proč? Proč jsi tohle celé vlastně absolvovala?

Jednalo se o projekt v rámci školy, je to téma mé ročníkové práce. Přišlo mi zajímavé zjistit, jak budou lidé reagovat na muslimku. Rozhodla jsem se nejdřív otestovat reakce lidí v Kroměříži, kterou znám. Je to město, kde bohužel lidé většinou odsoudí člověka za to, že si na sebe vzal něco jiného, než mají ostatní. V práci pak rozvedu islám jako náboženství, Islámský stát a rozdíl mezi muslimy a islamisty. Spousta lidí v tom totiž nevidí rozdíl. Navíc mi nahrávala situace, která byla všude kolem.

Už před pařížskými útoky byli uprchlíci a muslimové obecně u nás velmi aktuální téma. Neměla jsi strach, že budou reakce lidí někdy až moc vyhrocené?

Strach jsem měla, ale nikdy jsem nebyla sama, vždycky jsem s sebou měla nějaký doprovod. Jednou to byl bratranec s přítelkyní, potom kamarádi. Strach jsem měla hlavně v Kroměříži, kde byly reakce nejostřejší. Jinak to bylo docela v pohodě a cítila jsem se bezpečně díky doprovodu, který mi stál v zádech. V Praze měli kluci na případnou obranu i tasery.

Co přesně jsi vlastně na sobě měla oblečeno?

Nikáb. Můj strejda byl shodou okolností zrovna v Dubaji, takže jsem mu zavolala a poprosila ho, aby mi nějaké oblečení přivezl. Nakonec jsem tedy měla dlouhé černé šaty a šátek. Musela jsem si k tomu ještě koupit kuklu, abych si zahalila celý obličej.

Byly ti tedy vidět jen oči…

Ano, oči a obočí. Bylo těžké se zamaskovat, protože jsem světlý typ a mám modré oči.

Dovedeš si představit, že bys v takovém oblečení chodila běžně?

Vůbec ne. Je v tom hrozné horko. Chodila jsem venku v deseti stupních a bylo mi opravdu vedro. Možná je to o zvyku.

Co říkali rodiče a kamarádi na to, že se pouštíš do takové akce?

Řekla jsem to původně jen rodičům. Mamka se nejdřív vyděsila a rázně to zamítla. Pak ale polevila pod podmínkou, že nesmím chodit sama. Teď už ví o projektu mnohem víc lidí a reakce jsou různé: rodina mě podporuje, na internetu jsou mnozí velmi kritičtí.

Jak tvůj test ve městech probíhal, můžeš ho stručně popsat?

Vždycky jsem se někde převlekla a pak jsem se svou „ochrankou" měla určené místo setkání. V Kroměříži jsem se převlekla ještě u babičky a pak jsem vyrazila do města. V jiných městech jsem se převlékala v obchoďácích na záchodech. Převážně jsem pak chodila přes centrum. V Praze jsem se naopak centru vyhýbala, protože je tam spousta turistů.

Odvážila ses navštívit i nějaký obchod nebo úřad?

V Olomouci jsem šla do obchodu. Bylo to docela nepříjemné, stála jsem v řadě a všichni se na mě dívali a odstupovali. Měla jsem divný pocit, protože jsem věděla, že nemám kam utéct. Pak jsem zkoušela i infocentrum, kde jsem je taky trochu vyvedla z míry.

Jaké byly reakce lidí venku, když jsi kolem nich procházela?

Zapisovala jsem si je do mobilu, když to šlo. Jinak poznatky zaznamenával můj doprovod. Většinou totiž lidé reagovali ne přímo na mě, ale až za mými zády. V Kroměříži byly reakce nejhorší. To jsem ale očekávala. Je to malé město.

Co přesně jsi v Kroměříži zažila?

Začala jsem na Milíčově náměstí a došla na nádraží. Myslela jsem, že žádné reakce nebudím, ale všichni reagovali, až jsem prošla. Vyplazovali na mě jazyky, volali domů, že už jsou tady muslimové a podobně. Někteří vycházeli ven z obchodů, aby se na mě podívali a dokonce si mě fotili.

Zažila jsi i nějakou vyhrocenou situaci?

Když jsem šla zpátky na Miličák, pronásledoval mě nějaký pán a pak křičel, že tu pro nás není místo. V tu chvíli jsem měla opravdu strach. Všechny reakce byly ale vesměs negativní.

Reagovali spíše mladí, nebo starší?

Byla to směs všech. Čekala jsem, že studenti budou reagovat mírněji nebo vůbec. Bylo to naopak. Když jsem v Kroměříži prošla kolem studentů, nejspíš z konzervatoře, tak hudebními nástroji, které měli s sebou, simulovali samopal a stříleli na mě. Ale to taky až za mými zády. Na Slovanském náměstí jsem pak potkala maminky s kočárky. Jejich reakci jsem slyšela i já. Říkaly: To je hnus, ježíšikriste… Největším šokem pro mě ale byla asi odezva policisty v Olomouci, kolem kterého jsem procházela. Otočil se a řekl: „Ty vole, co to je?". Zrovna od něj bych takové chování nečekala.

Setkala ses i s nějakou pozitivní reakcí?

Potkala jsem slečnu, která šla s malými dětmi, a když se jí ptaly, co jsem zač, vysvětlila jim, že taková je naše kultura a že se takhle oblékáme. To mě mile překvapilo. Zkoušela jsem se ptát taky na cestu v Kroměříži dvou slečen a ty mi poradily. Za pozitivní považuji i to, že se mi nic nestalo.

Ty sama jsi jakého vyznání, křesťanka?

Nejsem věřící.

Zabýváš se nějak víc islámem a muslimskou kulturou?

To téma mě baví, zajímá mě Orient. Přijde mi, že jsou muslimové hodně odsuzováni. Většina lidí si také neuvědomuje ten zásadní rozdíl mezi muslimem a islamistou. Právě to bych chtěla v ročníkové práci zdůraznit.

Sleduješ dlouhodobě situaci kolem uprchlíků?

Ano, zajímá mě to. Jejich chování chápu, stejně jako oni bych nečekala, až mi na dům spadne bomba a snažila bych se zachránit.

Myslíš, že se dokážou začlenit do naší společnosti?

Ti, kteří utíkají před válkou, se o to budou určitě i nadále aspoň snažit.

Jaký máš po svém testu názor na zahalování obličeje na veřejnosti?

Jasně že na doklady bych zahalenou fotku nepovolila. Na druhou stranu bych muslimy v oblékání neomezovala. Měly by ustoupit obě strany. Oni by neměli narušovat naše zvyky, my bychom k nim měli být tolerantní. Kdybych tady potkala muslima s nikábem, osobně bych s tím problém vůbec neměla.

Uvažovala jsi nad tím, že by ses jako dobrovolník zapojila do pomoci uprchlíkům?

Určitě. Až budu plnoletá, rozhodně bych se chtěla v této problematice angažovat.